taktové čáry jsou skoro zbytečný; při Eří. 716 odstranil jsem čáry ty a tudíž i označení dvoučtvrtního taktu. Ostatní melodie mají většinou živý, rozmanitě vyvinutý rhythmus s typickým zakončením veršů. Je to pouhá libovůle nebo náhoda, či vládne zde v rozvoji rhythmu nějaké pravidlo ? Věc je jednodušší, nežli na první pohled se zdá. Zajisté záhy již táhlé, ne-li deklatnatorně, tož alespoň na způsob chorálu postupující nápěvy delších epických zpěvů a přesně rhythmi-sované nápěvy drobnějších písní lyrických a tanečních vzájemně na sebe působily: někdy při zpěvu uvolnil se rhythmus, když píseň nesloužila tanci, anebo dokonce nový text její nepřipouštěl živý pohyb, jindy zase táhlé melodii s rychlejším tempem vnucen i určitější Thythmus. Na štěstí zrovna rhythmickou zvláštnost nápěvů, jež právě pozorujeme, vysvětlují nám staří theoretikové dostatečně. Představme si, že na př. píseň o pěkné Káči zpívala sa původně stejnými notami a verše že odděleny byly korunami (buď na posledních notách nebo i na přestávkách mezi verši), asi tak, jako tento nápěv ze sbírky Erbenovy, jehož souvislost s nápěvem Kaliny ostatně je patrná3):

Jan Blahoslav ve „Zprávách některých, potřebných těm, kdož chtí dobře zpívati", jež přidal k druhému vydání své „Musiky" (1569), výslovné praví (ovšem káravě), že někteří zpěváci „syllabu předposlední delší dělají nežli notování ukazuje a téméř ji s finalem rovnají, zvláště ve všech to bývá". Je tedy konstatována tendence lidu, dloužiti na koncích veršů nejen poslední, nýbrž i předposlední slabiku {notu), a koruny na posledních dvou notách našeho příkladu dokazují, že tendence ta trvá dosud. Vpraví-li se takový ritardující závěr do přísného dvoučtvrtního taktu, musí se arci zdvojnásobiti trvání předposlední noty, nota poslední připadá pak na těžkou dobu posledního taktu, čímž vzniká rhythmus, jak jej nepopiratelně nápéyy písní o kalině i o pěkné Káči měly již v XV. a XVI. století.4) Rhythmus ten nalézáme též v prvních řádkách EN. 546, Eří. 676 a Sš. str. 352, a nalezneme ho ještě v celé řadě nápěvů dalších; jest zajisté charakteristický, ač nikoliv v tom smyslu, že by výhradně slušel skupině písní, o kalině a o Káči: je to prostě přirozená a rozšířená fáse rhythmického