Dodatky k č. 3.

V „Č. Lidu" V. roč., 3 č., str. 281. jest uveřejněn zlomek známé školní písně, která hudbou i slovem pochází od některého učitele staré doby a celá zní takto:

1. Sedí hošík na mezi, po poli se dívá, a při stádě oveček vesele si zpívá. 2. Aj, ty pustá jeseni, i ty máš svou radost, všude bujné osení, obilíčka zas dost. 3. Vše se bujně zelená, jenom ne to žito, to se vždycky červená, až je srdci líto. 4. Žito, žito, žitečko, na tom našem poli, proč se vždycky červenáš? pověz, co tě bolí? 5. Hochu, hochu, hošíčku, slyš to ze všech prvý: rdím se barvou podivnou, rdím se, rdím ach, krví. 6. Když Kain zabil Ábela, ukrutnou svou holí, jeho krev se rozlila po celičkém poli. 7. Po celičkém osení, po celičkém žitě, že byl bratr od bratra zavražděn tak lítě. 8. Od té doby rok co rok, ať mne jak chce mrví, musím já se červenat Ábelovou krví.

Ke článku Mančalovu v č. L. V., 233. Na Mladovožicku šel s'edlak z města večer před posvícením lesem. Přepadly ho divé ženy a pustily se s ním do tance zpívajíce: „Sedlák, Boží stvoření — koupil selce koření — pytel bobku, zázvoru — skákej hodně nahoru!" při čemž ho vyhouply až nad vrchole stromů. Sedlák byl skoro strhán, když Hejkal, lesní muž, zazpíval: „Obrať kapsu na ruby — přestáném hrát na dudy." Sedlák pochopil, učinil tak, a divé ženy zmizely.

@NZ@Z ruchu národopisného.