vadit i s pacholkem. On jí dycky: „Aničko, mlč, všalt se to všecko spraví." Jednou odešel hospodář s pacholkem na besedu a ona zavřela a nechtěla jich pustit. Hospodář otevřel sobě okno a lezl oknem. Ona jak jej spatřila, popadla váleček lukšový (na lukše, na nudle), a jak bila, tak bila muže po hlavě. On ji prosil: „Dost už, Aničko, nebí, nebí!" Ona mluvila pořád a on jí víc neřekl. Šel potom za pacholkem do stáje a domluvili se, jak by to vyvedli, coby ji nemusel bít? Pacholek mu poradil: „Máme toho kocoura, co líhá na peci. Když usne, tak to spravíme. Vy chytnete kocoura za hlavu a já za ocas. Ona spává dolů hubou. Vy toho kocoura za hlavu potáhnete vzhůru a já dolů ji po zádech, a tak to nebude žádné bití. Když bude křičet, vy řekněte, že ji kocourkujem." Udělali to a ona křičela. Hospodář ji chlácholil: „Už jenom mlč; my tě kocourkujem" a záda jí poškrábali. A potom už byla dobrá. Rodiči přišli za měsíc; matka ji zavolala do kuchyně a ptala se, muž-li ji bil; žeby mu těch pěně i nedali. Ona řekla: „Nebil, jenom mne zkocourkoval." Ona řekla: „Vždyť to musí každá přestát" a peníze mu dali a žena byla dobrá.

Tři pocestní řemeslníci přišli na jednu hospodu na noc. Povídali si se šenkýřem (s hospodským), jaký který umí kousek. Jeden povídal : „Já si vyloupu oči a dám si je schovať; ráno mi je přinese šenkýř a zas je budu mít jak prve." Druhý pravil: „Já si uřežu ruku a dám si ji schovaf, a ráno budu ji mít zas jak druhou." Třetí řekl: „Já si vydělám ze sebe srdce a dám si ho schovať, a ráno je zase do. sebe dám." Šenkýř prohlásil: „Uděláte li to, dám vám tři sta, každému sto." Oni to udělali. Když šli ležet, složili to na talíř, a šenkýř to schoval do komory. Pacholek šel v noci ze stáje okolo komory a slyšel tam cosi mlaskat. Přijda povídá to šenkýřovi. Šenkýř: „Ten náš kocour mně tam snad žere tu ruku, ty oči a to srdce." Šli tam spolu. Ono to bylo pravda. Kocour měl už sežrané srdce a oči a ruku obkousanou. Povídá šenkýř: „Co budem dělat?" Pacholek odpověděl: „Já vám poradím." Chmatli toho kocoura, vyloupali mu oči. „A máme svini na krmníku, budem mít srdce. Já sednu na koně a pojedu k šibenici, je tam oběšenec. Já mu uřežu ruku a přinesu." Ráno, když vstali tovaryši, volali, aby jim to šenkýř donesl. Každý si vzal své, a dali si to jak patřilo, ale nevěděli nic, že je to jiné; šli odtud. Bylo jim jít přes město, byl tam trh. Tomu jednomu pořád ruka do krámu sahala, chtěla krást, on ale neříkal nic druhým. Přijde za město ten druhý uviděl myš a byl by ji rád chmatil, ty oči po ní koukaly. Ten třetí pořád měl chuť běhat po koutech, aby tam něco lapil. Potom si povídali, že nemají toho svého, ala toho tak nechali, že by musili ty peníze vrátit. (Pokračování.)