Hubený, slabý člověk, bývá nazýván »škrkavkou«. »Taková škrkavka a chtěl by se někam drápat!«

Majžnouti někoho, uhoditi, udeřiti, sšmaiznoutis. Někteří namístě ;m.a.iznoiu'l užívají »mázin.outi«. Týž význam jako majanu, máznu, má slovo »stříhnu. stříhnu tě«J« »Stříh,nu tě za ucho jako králíka.* Stříhnu ti na kabát.« »Nastříhám ti na kalhoty.* »Tak mu jej (pohlavek) ustřihni.* I »přilepit, vlepit* řadí se vedle těchto slov.

Pikola donát. Na Plzeňsku bývalo směšné pojmenování mužů: »J>e dlouhý, hanbený, jako ipákola doinát.* »Dal by nia sebe půl světa, a přece zůstane pikola donát.«

Blabuňká, tolik jako šňupka. »Takový blabuňka a chtěl by něco procestyrovat.« (protestir.ovati).

Fiirťák, hrdop*ýšek, furiant. »Ten dělá furťáka, no;, no!« ^ Býti marným, marnou, znamená chorobu, sešlost* zvláště pak staří lidé ponejvíce o sobě říkají: »Jsem vám, lidičky zlatí, ňáká maiímá.* »Je ňáký pořád marný, nelíbí se mi.« Toto »miainrý« zastupuje často užívané »mar,od«.

Skřípnouti, přiskřípnouti někoho v něčem, znamená tolik, jako zkrátiti někoho na majetku, ošiditi koho v čem. »Myslil, když na mne uhodí o peníze, kdo ví, jak mě tím skřípne; ale nie mi neudělal.* »To je jeho omastek, jen když může člověka v něčem přiskřípnout.« Toto přiskřípnutí znamená mnohdy »přistihnutí« »dopadnouti na luskách* (t. j. při nečestném činu): »A to jsem tě přiskříipmiul, chytil na kiskálcih.*

Medák, čmel, brumbár, brundibár. Děti rády chytají na květech medáky, zvláště hoši pod čepice, vytrhnou jim žihadlo, po-chru)%ávají :si na malém měchýřlku, který vymaní z břicha ěme-lova; říkají tomu mieldová »sklenička*. »Vzal jsem medáku skiemi-čku«, znamená, že dítě 'přetrihne čmeláku břioho a vycucne měohý-řek naplněný sladkou šťávou. Podobně prý i motýlům brávají skleničky. »Ty medáku>« nadávají si děti. Čističe hnoje a pod. jmenují rovněž medáky.

»Naruc!« Volá venkovský čeledín na náručního koně, pobízeje k tahu. Na podsedního, nia korně, který »chodí v potcie«, křičí se obvykle: »vije, vije«, »škrábej se, škrábej*, atd.

»Jen když si in.asadí hučíkiu (oipálku, pšatku, koikrhel) na hlavu, myslí, že přes ni a drnoimistora z Oujezdu není.* (O klobouku ženském).

Nedozrálý člověk, kdo nějakou menší chorobou jsa ztižen, nemá ani svěží barvy, ani jarého těla.

Soucí, zastuipíuijie mamístě »inoĚpé«. Jestli pak je to soucí, aby tolik dojila?* »Je to soucí, dvojí votavu v roce"?« Nikdy^ neslyšela jsem vyslovení jsoucí*, ač velmi zhusta slova toho se užívá.

Remea, remcati, tolik jako »drškovati«, »kňasati«. »Co ta remcá poráde jen remcá1?* »Nic neremoej, vše tvé marné.*

Plepta, blemca, zove se nechutně upravená krmě; říkáme, že to pleptanice, neb plepta. »Zapleptané brambory* jsou brambory s praženou ěesenkovou, nleb marjánkovou omáčkou. »Vařila jsem dnes zapleptané brambory.* Plepta říká se zároveň o lidech, buď příliš hoyorniýeh, kteří vše, coi jimi svěřeno, vypleptají, nebo o takových, jichž řeč není slaná ani mastná, vůbec »nezáživná«. Plepta řadí se dobře vedle ointy, slinuty, žvějky a pod. »Ten, ta plepta, vše vypleptá. Tak jen to, pirosím tě, ůák ze sebe vypleptej.« Srv. čvaň-ha, kenda.