téch, Navšěeva pana presidenta v brněnským divadle, Cesta do Prahe a (po prvmi v Nár. divadle v Praze. Nemohu líčiti milé dojmy z každé řádky. Zapomenete, co se kolem Vás děje, a po málu již jinače nijak nebudete mluvit, než »hanáětenó«, kterou Vám stróěek Křápal zrovna vookuje a na Vás naroubuje. A což až přečtete rozpustilé a nešetrné »veršovaoke« o umělcích a známých. Troufal si Křópal i na mistra pěvce Valentina Šindlera. »Milé senko Valentinko, dnes unosím psát o tobě. Jakse mně roka třese, jak debech psal o sobě! V Břochovanech narodil sé's se mnó v jednym staveni, obá máme jeden rozom, obá jedno tráveni. Té se Křópal, já so Křópal, me sme jedno stvořeni; dobře s nama, dokud ešče šmafcoje náin kořeni. Daři se nám obóm dobře, ža-lódke nám slóžijó, oba dva nás také jedno v jedno trohlo složijó. Zpiváš jak ten ftáček v olšó, decke také nende to, nedám já tě vehnat z olši, sám až řekneš: »Nehrne to!« Tvůj tatik bel v Břochovanech hostinské & obchodník, z teibe muhl jož bet dávno v Holomóco kanovník! Že tě hřišné svět tak zlákal, do hlave mně neleze; divadlo-le tebe zklame, tož si to sám velézé«! —

Antonín Mojžíš, České dítě', v Praze, 1926. V záplavě vánočních knih obrázkových pro děti zalíbila se mi kniha, vydaná od ředitele Antonína Mojžíše, bývalého redaktora oblíbených dětských časopisů, výborného paedagoga a znalce lidového podání československého. Proc? Je mi líto našich dětí, Pravda, starají se dnes o ně naši nejlepší spisovatelé, malíři, nakladatelé. V čítankách školních už jieh namorí strašné básně, jaké nás poučovaly o přírodě, v> ctnostech: »Krte, krte, krtečku, děláš mnoho kopečků...«; »Nebaž, synu, nesvatě v srdce svého komnatě po stříbře a po zlatě...,« Dítě české nemohlo býti nadšeno výběrem nechutných, neslaných, nemastných článků v čítankách, z nichž vanul chlad a odporná cizota. A knihy obrázkové1? Místo líbivých pohádek domácích, opisy pohádek, látek pohádkových světových. Popisy cizích krajů, cizích názorů. Fantastické smyšlenky bůhví odkud načerpané o strašidelných zjevech lidských i přírodních, kterým české dítě nerozumí a nikdy rozuměti nebude, zejména kdy se umělec ještě snaží, aby všecko, co by lahodilo české duší dětské, v zárodku cizáekou šablonou kreslířskou zmařil. A když pak látka česká je naražena na brdo tuctových pohádek umělých, násilně oděných strojeným1 rouchem české pohádky a pověsti! Ostatně mám ještě letos v ruce doklady, že český autor, česká autorka neváhali propůjčiti svého jména, někdy dosti zvučného, na obrázkové knihy původu cizího, hlavně německého. Pod německými obrázky byly vytištěny (často pitvorně zkomolené), Podpisy a doprovody české. Z takovýchto »dárků vánočních« nemohou české děti ssáti českého ducha, vlastenecká nadšení. Po-