most přes potok pod samou strání Hlavačovskou, vydrápali jsme se »sokolským rozběhem« po svahu železničním, čerstvě nasypaném, na trať, kde již čekal pohotovu »šutrák«, k výjezdu naplněný. Ten »vaali jsme útokem« k nemalému úžasu obsluhujícího personálu, však v nejbližší chvíli rovněž nám vstříc jásajícího, rozestavěli jame se po čtyřech (tedy »v čtyřstupu«), já s inženýrem, s náčelníkem rakovnickým a s praporečníkem na předním voze, hned za lokomotivou, na plošiny otevřených »ló-rových« vozů a již lokomotiva pískla a vlak rozejel ste s námi ku předu zia zpěvu »Na přej .zástava slavena« a za ryčného provolávání »Sláva!« i Na zdar!« ze všech stran n,a stráních, v průkopech i na náspech pracujících železničních dělníků. Byla to v pravdě triumfální, ač nejvýš odvážlivá, v pravdě nebezpečná a co nejpřísněji zakázaná »první osobní projížďka« na trati želeizniční, dosud nedokončené, nedosti ulehlé, nevyzkoušené a cizím naprosto nepřístupné. Toho jsme málo dbali, majíce bezpečný »glejt« inženýrův a samo sebou zaručení nejípečlivější po-zorlivosti, opatrné jízdy s našimi miláčky Sokoly ode všech účastných pojezdných zřízenců od vlakvůdce a strojvůdce až do posledního brzdaře.

Bylo překrásné vlahé jitro, slunce hřálo, nad námi modro-jasné nebe a kolkolem vše v syté zeleni. Jelo se to jako1 v nejdokonalejším uspořádání třeba v první třídě osobních vagónů, třeba že jsme tu i tam sebou zmítali a hopkali, jako při prostocviku !

Ale když jsme se přiblížili asi tak na půl kilometru, ke hlavní buštěhradské trati, do doslechu (nikoli do dohledu), poněvadž v hlubokém průkopu v oblouku ke stanici, tu na smluvené již předem znamení inženýrovo, bez jakéhokoliv slyšitelného signálu, také bez zapísknutí lokomotivy, zastaveno: my Sokolové zcela potichu seskákali s vozů, rozloučili jsme se pouhými posunky a kýváním čapkami neb rukou s laskavým naším výpravčím i s ochotným vlasteneckým personálem, zabočili jsme seřaděni v pravo zase do příjezdné nádražní silnice a křepkým pochodem za veselého zpěvu postupovali jsme zadem k nádraží, jako bychom tak kráčeli stále silnicí hned od Rakovníka. Zdařilo se nám vskutku utajiti nadobro onu nedovolenou jízdu před úředními železničními orgány a (pokud vím;) nezvěděl o zodpovědném svémooném počinu inženýrově nikdo, alespoň niko] i v době dozírné.

Nečekali jsme v nádraží Lužná-Lišany, kde shromáždily se zatím mimo nás některé vůkolní bližší spolky zvláště rolnické (čtenářské besídky, opěšalá banderia, ale feké několik rakovnických »ostrostřelců«), ani půl hodiny, když ozval se signál lokomotivy a do nádraží vjel dlouhánský vlak s dvěma parostroji,