okrášlený chvojím, praporečky a různými .nápisy, téměř již plně obsazený; a ještě my tu stáli na peronu v řadě, jen bratří 50 mužů a oo druhých a co dále po trati, na př. v Krupé i jinde jich asi přibude 1 Tak jsme uvažovali. Ale již se dvířka vagónů na ráz otevíraly a ze všech celé proudy červených košil nejen pražských a předměstských, ale také cestou přibraných) strašickýeh, slánských, berounských i jiných, a co čamar a jiných stejnokrojů (též bujaré chasy řeznické se širočinami, sladovnických se sekyrkami, jircháři) hrnulo se nám vstříc a nastalo rušné vítání, rukou potřepávání, představování bez konce. Bylať zde na luženské stanici předvídána delší zastávka tohoto zvláštního vlaku pro nezbytné křižování s protivlakem pravidelným osobním nebo nákladním i k uspořádání nutných návěští v celé další trati na Zatec.

Však v tomi již zaváněla náčelnici* á trubka Tyršova, vůdce celé výpravy, vymáhajíc si poslechu, a hned v zápětí zazněl jeho jaisně zvučný povel: »Všichni, bratři Sokolové, seřadit!« V mžiku stáli jsme všichni ěervenokošiláči ve dvouřadu mimo koleje před nádražní budovou podle různých jednot, však ve společném šiku čelem ,k Tyršovi, dobrých 300 až %A sta mužů, jako nehnuta zeď, očekávajíce jeho rozkazů. Zočiv v prvém přelétnutí celého šiku svým sokolím, zrakem mne ve význačně odlišném úboru při kraji na pravém křídle s rakovnickými bratry, přispěchal Tyrš laňčím svým krokem na ráz ke mně, poizdravil mne s milým úsměvem jako dávného známého, z dob malw činného členství v mateřské jednotě pražské i jako bratra Amerikána, jak významně podotkly potřásaje mi pravicí, načež rychle lodspěchal o< něco do předu asi na prostřed celého sokolského1 sboru a vzkřiknuv povel »Pozor!«, vyňal ze záňadří jakousi oeduliěku, do níž nahlédl a oznamoval pak úsečným, daleko slyšitelným hlasem: »Bratři! Jak víte, jedeme do Ktiěměelé krajiny, mezi urputné nepřátele všeho českého a zvláště nás, Sokolstva. Právě dostalo se mi sdělení, že prý žatečtí Němci chtí vyvolati s námi srážku a, jak to zde napsáno, vypráskati nás z bran městských. Nu, uvi -díme! Žádám vás, bratři, a k moci své náčelnické nařizuji, abyste zachovali největší klid proti všelikým provokacím, ať jakéhokoliv -druhu, abyste nižádným způsobem nevystupovali z řad semknutých a abyste se nedali strhnouti k žádným nerozvážnostem. Tím budeme nerozumným vášnivcům nejlépe čeliti. Kdyby však smělost jejich, čehož však nečekám, dostoupiti měla stupně, s naší ctí nesrovnatelného, pak dočkejte, až uznám a povelím: vyrazit, pak rázem hrr na ně! a pak bratří! se již ubráníme a vzteklivcům na pamětnou dáme. Dříve však, než bych sám za vhodné uznal á povel k útoku dal, ať se nikdo ani nehne! Slibujete?« A jako jedním hlasem zaburácelo to v našich řadách: