haním pozdraveni byli, pak 2 byli jen lehce raněni. Ostatní, jenž bděli, byli za dlouhý čas omráčeni, tak že nich za mrtvé drželi. Někteří, jenž ale unaveni od zvonění na zvonici usnuli, nevěděli ani, že udeřilo. Jozef Novák, držel tak pevně provaz od zvonu v rukou, že rozhoupaný zvon od země ho pozdvihoval; a podruh jiný an druhý zvon tahal, zůstal bez porušení, aniž světlo* v svítilně zhaslo. A tou ranou umlkla bouře docela. Zprávu tu zapsal nedlouho- po události kaplan a potomní vikář a areikněz Eman. Asehwitz, jak ji slyšel od pamětníků.

Méně známý a obvyklý jest způsob zahánění mračen troubením. Zachovává se posud v některých vesnicích boubínského podhůří. Nezdá se však, že by to byla zvláštnost čistě zdejší, neboť mám zprávy, že i jinde se zvyk ten udržoval. Troubení na mračna neděje se na troubu pastýřskou, ani na roh ponooným, nýbrž na ulitu tritonku mořskou. Známo, že již staří Římané užívali podobné ulity , když svolávali doi zbraně a i dodnes v přímořských krajinách rybáři neb lovci nástrojem tímto dávají si znamení. Tato tritonka známa jest i v umění doby rokokové, na obrazech nebi sochách, kde buclatí »Tritonové«, jedoucí na delfínech, vyzbrojení těmito ulitami, tvoří družinu bohyni moře, krásné Galatheji.

Ulita, jakou jsem zde ve dvou vesnicích viděl, jest asi 3 dm dlouhá, závitovitě do nálevky točená, barvy nažloutlé a červeně žíhaná neb' kropenatá. V úzkém konci má škeble ulomený hrot, kterýmž otvorem přiloží se k ústům.

Tento zvyk zachoval se asi ve čtyřech obcích, seskupených v rozkošném koutě horském kol osady sv. Vojtěcha, či Lštění, a toi v Libotyni, Dvorcích a ještě prý ve Štítkově a v Bošicích a způsob, jakým se dostaly nástroje tyto v zapadlé vísky podle vypravování, má na sobě již přídech legendy.

V Libotyni chová se ulita v živnosti č. 1 u Tomanů, jejichž předkové bývali rychtáři. 'Podle vypravování starého hospodáře přišly sem ulity s přínosem nevěst z Dobišova mlýna pod Kepě-šínem u Záblatí. Zázračné škeble byly prý přineseny až od moře a v fiímě byly svěceny. K Tomanům do Libotyně přinesla ji babička hospodářova, nynějšího výměnkáře. Účinek troubení na tohoto »šneka«, jak iilitd nazývají, jest prý neomylný, a ve vsi jest v ně pevná důvěra. Nezmeškají-li prý a v pravý čas začnou troubiti, počnou se mračna pomalu rozháněti, až se rozejdou. Trubač musí troubit silně táhlým a mocným hlasem, jenž zní v ovzduší parami naplněném y; šeru mračen dunivě až příšerně. Bývá ho slyšeti až do sousedních osad. Troubíval z pravidla starý hospodář, a nebyl-li doma, chopil se toho. kdokoli jiný z obce, jenž dovedl z hluboká foukat, nejlépe, byl-li muži-