Uplynulo mnoho věků. Věky nesetřely však s přežitků starodávného kultu slunce rázovitých, symbolických zjevů, jimiž úcta k slunci byla projevována. Mohli bychom zde provésti až do podrobná shodu kultu slunečného a svatojanských obyčejů, jak se jeví při pálení ohňů a svatojanských tancích i názorech a pověrách s tím spojených. To bychom však opakovali jen hotové již výsledky oznámeného studia Mannhard-tova. O pouštění ohnivého kola s vrchu — symbolu slunce — bude na místě vhodnějším psáno. Raději si tuto všimneme pozoruhodného obyčeje slezsko-polského. 0 sv. Janě Křtiteli děvušky pekou zvláštní pečivo, nazvané »słonczęta«. Položí je na čistý, bílý šat a ipopěvují kolem: »Graj, słońce, graj, tutaj są twoje słonczęta!« Ukloní se pak proti slunci a podělí pečivem své příbuzné.12) Popěvky podobné, kde slunce vyzýváno o sv. Janě k reji, tanci, kolují po vlastech slovanských. Podání li-tevské dochovalo zajímavé jejich varianty.13) Obyčeje a popěvky tyto jsou již asi zkomoleny, ale zasluhují povšimnutí jakožto přímá svědectví o slovanském kultu slunečném, přeneseném pak na obřady svatojanské. Zajímavá je také zkazka lidu srbského, že prý slunce na tak veliký svátek, jako den sv. Jana Křtitele, třikráte na své pouti po obloze se zastaví.14)

Domnění, že snad obyčeje svatojanské vznikly u národů severoevropských teprve napodobením slavností římských a řeckých, nebo že snad ještě později vzniklý, teprve v dobách pozdějších, ve středověku, nepodobá se pravdě. Kdo by chtěl dokazovati, že na př. římské P'alilie jsou podkladem shodných svatojanských obyčejů anglických, francouzských, španělských, italských, švédských a norských, německých15) i slovanských (srv. v dalším textu), krátce pověděno všeevropskýeh, doložených již v dobách dávných, jak docela bezpečně výslovně potvrzují staré doklady, nevěděl by si nikterak rady, jak to možná, aby obyčeje tyto, domněle pochodící ze slavnosti římské, záhy tak silně se rozšířily po vší Evropě i u národů, jejichž styk s Éímany nebyl příliš důvěrný a blízký, na př. na Islandu, u Švédů, Rusů. Možná tu ovšem míniti styky prostřednictvím národů jiných. Proti tomu však na rozum nejde, že by mohly obřady ty tak záhy a tak houževnatě se zakořeniti v lidovém podání.

Je zjištěno nade vši pochybu, že pálení ohňů svatojanských sahá svým původem do dob pohanských. Důvody tohoto tvrzení jsou:

1. Je to obřad společný ode dávna všem národům evropským a příbuzný se ctěním ohně u národů východních.

2. Je to obřad starší než křesťanství. Pro důkaz nejdeme