ho, již pak omdlévaje řekl: »Já nešťastný čižebník jiného chtíc polapiti, sám až do smrti polapen jsem.«

Hádač jeden sedíc na rynku, mnoho o rozličných věcech rozprávěl a hádal. I přistoupil k němu v náhle nějaký člověk, zvěstujíc mu, kterak by u jeho domu okna vybitá byla, a všechno že by z něho pobráno bylo. On schopiv se, velmi vzdechl a během běžel, uhlídav pak ho jeden běžícího řekl mu: »O příteli, jiným umíš, co by se jim díti mělo, přezvěde předpovídati, ale svých věcí prve si neuhlídal.«

Vosel sloužíc zahradníku, když málo jídal a mnoho dělal, prosil nejvyššího boha, aby mohl od toho zahradníka vysvobozen a jinému hospodáři poddán býti. Bůh uslyšav prozbu jeho, kázal ho hrnčíři prodati. Tu teprv těší prací a větší břemeno musel nositi, totižto krokve latí a hlínu, potom opět když mu se tu stesklo, od téhož se hospodáře vyprostil a koželuhovi jest prodán. Již pak ze všech v největší neštěstí upadše a vida, co mu se od jiných hospodářův děje, vzdechší řekl: »Běda mně bídnému, lépe by bylo, abych byl při prvnějších hospodářích zůstal, nebo tento, jak se domejšlím, snad mou kůži i na buben vydělá.«

Ptáčníka léčícího na ptáky, viděl skřivánek z daleka i zeptal se ho, co by dělal, on řekl, že by město stavěl, potom odšel málo dále a schoval se. Skřivánek věříc řeči jeho, přišel k tomu místu a do osidla polapen jest, i přiběhl k němu ptáčník, kterémuž to řekl skřivánek: »Jestli že takové město stavíš, málo v něm obyvatelův najdeš.«

Vandrovník jaden cestou dalekou vandrujíc, učinil slib, když by co na cestě nalezl, že toho polovici bohu Merkuriovi obětovati chce. I nalezl plnou mošnu mandlův a daktylův i zdvihši ji, pojedl je, pecky pak z daktylův a šupiny z mandlův na jednom oltáři obětoval, řka: »Přijmiž, Merkuriaši, slib, neb což vnitř a zevnitř bylo, o to se s tebou zděluji.« (Daktyly, datle.)

Ovčák jeden při moři stádo ovec pasouc, viděl moře spokojené a z toho zachtělo mu se na kupectví. I rozprodal ty ovce a na to místo nakoupil sobě daktylův i pustil se na moře a když se náramně moře zbouřilo, tak že lidi u velikém nebezpečenství byli, majíc se potopiti, vyházel všechen náklad do moře, tak že sotva sama prázdná lodi zachována jest. Po několika pak dnech málo, přišel nějaký jiný k moři, vida je upokojené a beze všeho vlnobiti, podiviv se upokojení jeho, a prve již vyrozuměv, co se bylo přihodilo, i řekl: »Tak mi se zdá, že by opět chtělo (moře) daktylův a proto se tak utišilo.«

Lakomec nějaký rozprodal všechno jmění své, a shromáž-div sobě zlata kouli, na jednom místě zakopal, kdež také mysl