pisný výzkum jejich oblastí a národopisné studium a zachraňování materiálu nesmírně nejasným, obsáhlým, spletitým a neproniknutelným problémem, že nebyly dány přesnější direktivy jejich poslání, studiu a výzkumu. Tato národopisná desorientace našich vlastivědných museí bude jistě brzy upravena jen ? všestrannému prospěchu naší etnografie. Jak musejně (pokud se týče instalování, inventarisace, etiketování atd.) se má naložiti se získaným materiálem, o tom mají naše krajinská vlastivědná musea jistě dobrou informativní příručku v L. Láb-kově Nástinu praktické museologie, Národop. kn. L, Praha 1927.

Leč touto okamžitou etnografickou krisí a desorientací před nahromaděným materiálem trpí i jiná musea a nebude snad bez zajímavosti poohlédnouti se, jak je chápán národopisný úkol vlastivědných museí i v cizině. O národopisné práci a národopisném výzkumu německých vlastivědných museí píše posledně obšírně v Museumkunde I, 1929, S. 1—31 ředitel prof. Dr. Otto Lehmann, Die Volkskundliche Aufgabe der Heimatmuseen. Poněvadž Lehmanova studie, vyvážená z prostředí čistě německého (také množství příkladů, jimiž Lehman dovozuje svoje názory, jsou vzaty většinou s pobřeží Severního moře), je neobyčejně podnětná, a podle mého názoru vystihuje povšechně úkol a roli vlastivědných museí, jichž činnost právě u nás bývá mnohdy neobyčejně přezírána a podceňována, podávám zde poněkudr obsáhlejší referát o Lehmanově práci. Lehman, vypočítávaje hned v úvodě, jak vyrostl počet vlastivědných museí německých, slibuje si z tohoto rozmachu a vzrůstu musejního i veliký zisk pro výzkum národopisný, a definuje národopisný úkol vlastivědných museí německých asi takto.

Podle dosavadní obvyklé prakse hrála v národopisu hlavní roli slova mravy, obyčeje, pověry, pohádky, pověsti a pod., materiální kultuře se však dosud nevěnovala náležitá pozornost, ačkoliv význam tohoto oboru národopisného je stejně velký, ne-li někdy převyšující. Proto jest úkolem dnešního vlastivědného musea, aby na jednotlivé předměty a materiál národopisného významu náležitě upozornilo, poněvadž teprve »slovo a věc« tvoří správný kompletní pojem. Národopis, jak se doposud pěstoval a tradoval, nepostačuje nynějším myšlenkovým směrům a proudům, jež obírají se lidem s tak mnoha různých hledisk (na př. se stránky vývoje, dědičnosti atd.). Péče o věcnou stránku národopisu patří museím, většinou museím vlastivědným, neboť jejich činnost téměř vždy regionálně úzce omezená je právě dobrou zárukou dobrých výsledků.

Namítne se snad, že vlastivědná musea se zabývala vždy sbírkami národopisného významu. Ano, ale hlavně se stano-