viska uměleckého a tím se národopisu vlastně neprospělo, poněvadž se takto vynechalo a přešlo mnohdy mnoho důležitých věcí. Regionální vlastivědné museum spojuje svou činnost s pojmem domova a tím dostává zcela nový obsah, rovnocenný práci ve smyslu vědeckém či uměleckém. Možnosti jeho programu a práce jsou přímo neomezené, určují se pouze silami pracujícího ústavu. Národopis je ohromné pole, mnohde ještě ani dnes nedotknuté, proto je rozhodně nutná dělba práce a je vlastně dobře, že je vlastivědných museí tolik a že stále ještě vznikají — bylo by jen zapotřebí plánovitějšího přesnějšího regionálního rozdělení, vzájemné jejich kooperace, organisace.

Činnost vlastivědného musea — již jméno samo to naznačuje — směřuje obyčejně více do hloubky než do šíře. I nejvšednější a nejběžnější věci mohou přispěti ? poznání národa, jestliže se v museu náležitě uspořádají. Vhodným umístěním dostanou cenu materiály, jež by se jinak zdály zcela nepotřebnými a zbytečnými.

Prof. Lehmann má při určování národopisného programu vlastivědných museí na mysli hlavně to, čemu se nepříliš šťastně a dobře říká u nás »lidové umění«. Zajisté že ten, kdo lidové umění oceňuje jen po estetické, umělecké stránce, nezíská mnoho radosti, neboť v tomto smyslu toto umění vlastně vůbec neexistuje. Kdo se však pokusil pozorovati je jako anonymní (a individuální) činnost, jevící se jako ozdoba všedního životě, dopracuje se téhož názoru o duši národa, jaký mu dá studium Mové písně nebo kteréhokoliv nářečí. (Lehmann zde ukládá zajímavé postřehy národopisné, jež získal studiem (různých domácích předmětů v sev. Německu, zmiňuje se na př. o kraslicích, o větrných křídlech mlýnů atd. — ze všeho dokazuje, jak záslužná je sběratelská činnost vlastivědného musea, jež je omezeno na úzkou oblast působnosti, v Lehmannově případě na malou rybářskou vesnici ve Frízsku.)

Malá musea, která se věnují národopisu, záhy poznají, jaké nepřebratelné poklady chová vlastně pro ně úzký domov. Když se chopí své práce s vědeckou vážností, metodičností, pro-vádějí-li se systematicky, mohou mnoho vykonati a poslouží širšímu vědeckému badání a výzkumu, ať je již konají sama neb jen opatřují pro .ně materiál. Jejich přední výhodou je, že mají téměř na dosah ruky materiál, jenž je jiným museím mnohdy téměř nedostupný. Lehmann opět podává německý příklad: altonské museum vytklo si za úkol popsati selský íšperk a stříbro ze západního šlesvického pobřeží. Všechna vlastivědná musea severomořského pobřeží (od Amsterodamu až po Tondern), poskytla tisíce potřebných předmětů a bohatý materiál. Výsledek této akce byl překvapující a nečekaný; pro-