»při dokonání služby boží« a »po požehnání«1) — nikde však slova mše nečteš.

Toto pomíjení slova mše, neméně i naprosté pomíjení slova »katolický« a písní ? svatým jest v kancionále Krejzlově zajisté nápadným.

Po této stránce liší se kancionál jeho velmi od katolických starších kancionálů tištěných,2) i od napsaných starými vesnickými kantory.3)

S katolickými shoduje se však v tom, že i pro dobu postní obsahuje písně. Píseň: »Pán Kristus se postiti ráčil« uvádí v druhé strofě: »Půst4) jest cnosť Bohu milá a velmi potřebná, neb všudy v pí smě svatém velikou váhu má.« Též nazývání svátosti těla a krve Kristovy velebnou svátostí oltárni jest po katolickém způsobu řečeno.

Nápadné jest však též vynechání zpěvů po zpovědi a ku přijímání. Staré písně, jež kancionál Krejzlův obsahuje, jako: »Otče náš milý Pane«, »Vstalť jest této chvíle«, zejména však dvě oblíbené písně již za dob husitských: »Jesu Kriste štědrý kněze« a »Pane Bože dej svobodu těm, kdož Tě milují«,5) svědčí zřejmě o tom, že Krejzle opisoval z kancionálu husitského a z opatrnosti snad, aby nebyl stihán, připsal ? jednotlivým zpěvům jednotlivá oddělení mše. Jeho kancionál6) byl určen zajisté hlavně ku konání domácích pobožností, jimž se český lid selský rád oddával. Kancionál Krejzlův svědčí neklamně o tom, že ještě v pozdních dobách 18. století byly staré zpěvy husitského původu oblíbeny u českého lidu selského.

Kancionál Krejzlův jest však důležitou knihou pro seznání ducha náboženského českého lidu selského v době, kdy o nějaké volnosti; ve věcech víry nebylo v Čechách ještě ani zdání. Svedčiť kancionál ten o vroucí zbožnosti selského lidu našeho neméně, nežli o houževnatém jeho lpění na starých, odedávna oblíbených písních »chval božských«.

Kancionál Krejzlův, dílo nepochybně českého sedláka, však i po stránce vnější svědčí o ušlechtilé snaze podati oblíbené písně nábožné v pěkném rouše, v pěkné, pestré úpravě krasopisné, u lidu oblíbené.

Tato záliba v pestrosti a nádheře vnější úpravy i tak vážného obsahu knih, jako jsou kancionál a knížky modlící, jest charakteristickou stránkou našeho lidu; zálibou v takovéto úpravě nezapřen zůstal český jeho ráz, jenž jeví se tak markantními rysy v národopisných památkách našich, zejména v kroji zdobeném výšivkami a ve stavbách malebného vzhledu.

Charakteristická pro povahu lidu našeho selského jest však ta touha jeho po knihách náboženského obsahu — po »slově božím«. Ještě v 18. století měl lid náš selský, namnoze