dáno za 20 krajin Vomáčkovi 2 zl. Mimo stodoly v summě 230 zl. 26 kr.«

Frant. Vavák dne 4. září 1794 byl vyznamenán »pamětním penízem«: »Od strany cis. královského ouřadu vrchnořiditelského komorního českého panství Poděbrad se tímto Františkovi Vavákovi, sousedu a spolurichtáři obce Mil-čické, přítomní zasloužení vysvěcení uděluje, že on se po všechny časy pokojně choval a proti svým představeným velikou poníženost proukazoval, vždy jakožto řádný hospodář, domovní otec a skrze 15 let jakožto richtár obec Milčickou ke všemu dobrému vedl, a ji v takovém pořádku a pokoji zachovával, že císařský ouřad vrchnořiditelský nad tím po všechny časy obzvláštní zalíbení měl, a jemu Františkovi Vavákovi vždy vysvěcení dáti musí, že on jakožto poddaný, polní hospodář, domovní otec a richtář ve všech případnostech s dobrým příkladem předcházel a se bez přestání jakožto pravý obraz vynasnažil a vesměs jakožto stálý a věrný vlastenec pochválen býti zasluhuje; obzvláště když jej Nejvyšší císařský dvůr skrze jeho dobré chování. .. vrchnostlivě dobré prokázanou přičinlivost skrze jemu Nejmilostivějc schvalující list a pamětní peníz obdarovati ráčil. Jenž se stalo v eis. zámku Poděbradském dne 4. září 1794.«

Václav Raitolar, sedlák na statku Horoměřickém ve vsi Nebušicích, poddaný praem. kláštera Hory Sión, byl oslaven: »Upřímo Český díkočin starožitnému a slavnému sv. kanovnického, osvobozeného řádu praemonstratenského klášteru Hory Sión v království Českém, v Vrchním městě Prah-ském stojícímu, z příčiny a podnětu, od něho zřetedlně oslaveného svého poddaného sedláka na statku Horoměřickém ve vsi Nebušicích dne 16. září, VVáženého a VVznešeného MVže a paDesátILetého VstaVVICného rIChtáře Vácslava Raitolara, kterýž laskavou ponížeností a VVěrně obětVje Franěk VVa-VVak soVseD MILCžICkl a richtář na král. komorním panství Poděbradském.« Vavák dne 17. listopadu 1793 složil čestnou vzpomínku na padesátiletého sedláka v Nebušicích.

Roku 1798 Vavák složil podle skutečnosti věrný obrázek, jak se díval posměšně a satiricky »Na j u s t i c i a r y«.

V této francouzské vojně, ač vojsko chodí zbrojně, avšak domácně, svorně jsme živi a pokojně, buď z toho Bohu chvála, každý stojí co skála, ctný, upřímný vlastenec, buďto Čech nebo Němec. Patenty všecky spějí i ti, kteří je chtějí vymejšleti a psáti, lidem do země dáti. Prv jich bývalo hustě, leželo jich až tlustě, v zámkách, městách, vesnicích i na kazatelnicích. Něco se zakládalo, něco obnovovalo, něco přikazovalo, něco zapovídalo. Jejich běh řečovodu měl jakous novou modu, někdo dost mnoho uměl, však málo jim rozuměl. Avšak na všecky stejně