»R orat e« sestavil Vavák podle staročeských zvyku a všecky napsal ozdobnými písmeny. —

Důležitá skladba Vavákova: »Vesnický sprostý český ohlas aneb ozvaní se na zpěv Čechských Franských učenců, jejž byli k svatku Jana Nejedlého..., řádného a veřejného profesora literatury Čechské na starožitných vysokých školách Prahských učinili.«

Letopočet na začátku: MěhoDěk jest Ctní CzeChoVVe, že tak libě zvučíte, Prahští slavní učencove svého předníka ctíte.«

Říkání: »Nám vaše píseň zní sladce, jejíž zvuk z Prahy, jako po vítězství radostné, střelné bouchání obveseluje srdce naše. My jsme ve všech aspoň, kteří jsme zůstali v pokušeních, sprostí, vesničtí, když starou Čechotu naši, jižto nám Stvořitel byl vštěpil i korunou okrášlil i v světě zvelebil, mínilo zahladiti němotu, ač pak jsme kvílili i v trpkosti zachovali.«

Aria A: »Rekovi, jenž teď přemáhá mlhu, do Čech rozlitou., ať každý Čech na vděk dává kytku z kvítí uvitou. Z kvítí barev rozličnosti, z plodu mateřské řeči, láskou, chutí a pilností, byť zdoroval zpup něčí. Sokům ti přeci se smějí, jenžto v Čechii oři, jejich hlahol (tomu chtějí), by zas jezdil na oři.«

Aria ?: »Že se čechské slunce tmělo, v řečovodu, se zdálo, jen doškové střechy mělo, kde ještě jakž takž plálo. Z těch kdo kamkoliv vykročil a chtěl mluviti pravě, hned ním zpup pyšně zatočil, chtě mu šlapat po hlavě. Musilť korně klobouk smíci (smeknout) domostatný rozenec a nesměl ani zbla říci, když tykal cizozemec. Již se hory zelenají, v dolíeh kvete fiala: zvuky čechské sluchy mají, jako ptáčkové z jara.«

Dvojhlasně: »Za to pějme Hospodinu sladko český díků hlas, že shromáždil mnoho synů, jenž se česky učí zas. Množte se v každou hodinu, sláva, radost bude z vás.«

Říkání: »O sbírejtež to vonné kvítí, tu sladkou Čechotu, a budete sami i to kvítí, i ta vůně, synáčkové slávo otcův. Dokud ten, jehož slyšíte, slavohlas náš zvučí, když i po divokých vichřicích tišina se rozložila, Rudolfův věk bude, když fenix z Veleslavínova popele vyletí. Jesliť již vyletěl, snášejte dříví umění zase na nové hnízdo i po okolnosti Čechie, a zaniťte staroslovanský oheň, rozhřejte tam již slávno ustydlou (želu hodno) naši krev. Když umka zněmčilá chce učit Čechy němotě, proč umka zčeštilá nemá učit Němce Čechotě?«

Říkání: »O milá naše Čechoto, což pak jsi učinila, že tolik nepřátel více než půldruhého věku bedovatně jsi i viděla i cítila, jenž tebe nejen posměšně dusili a stískali, ale i zavrhovali a vymítali z paláců i z hradů, z měst, a chtěli i z vesnic, ze soudnic a ze škol, z kniháren a z kněh, z kancelářů a z řízení, z při-