To Vinšuji jA Wesele, jÁK nejupřimněj mohu, stárl seDLák ze VVsi MIILCžIC spolu měštěnín Plzenský od r. 1812 manžel jubilatus 5. Febr.« —

Ukázky z korespondence Vavákovy: J. Chrněla, farář u sv. Prokopa v Sázavi, 11. července 1816, píše Vavákovi: »Slovutnému a vysoce váženému pánu panu Františkovi Vavák, mněšťanu Král. mněsta Plzně, příteli mému milému, ? dodání do Milčic. ... S vámi, milý příteli, pro vaše mnohé nemoci srdečnou outrpnost mám a protož nepřestanu se modliti, by vám Pán Bůh, vidí-li ? vaší duši spasitedlné býti, předešlé zdraví navrátil. . . Vás upřímný příteli, v duchu objímám a poněvadž nevím, zdaliž se více na tomto světě sejdeme, prosím: umřu-li já dříve, byste na mne s modlitbou pamatovali, což i já vám, budu-li déle živ, slibuji. . .« —

Místo klidného a rozumného rychtáře, vidíme Vaváka, jak sám žaluje na některé své sousedy, s kterými se pohádal. Ostře vzájemně se poškorpili všichni:

»Před slavný vrchno řiditelský ouřad cis. král. komorního panství Poděbradského ponížená žádost ode mne, vnitř podepsaného.

Z veliké lítosti přinutcený jsem poníženě přednésti, kterak tak dne 22. novembris zde v obci naší od France Štainera, vej-minkáře, a jeho syna Matěje Štainera, nejmladšího souseda, veliké křivdy, potupy a hanění, a to při množství lidu jsem trpěl.

Když toho dne musika svadební v hospodě jsouci, oni oba při takové, nejprve s kovářem obecním různici začnouce, jeho bez viny tejrali, tupili a strkali a roztržitost v celé světnici, tropili. To když jsem já jmi zapovídal a pravil, aby takových křiků a bouřek nechali, že to na mě a na žádného nenáleží, mají-li co s kovářem, že se to jindy napravit může, že jsou zde přespolní lidi, hodní sousedi a sousedky, co o nás řeknou: oni mlčet nechtěli, na stůl přede mnou tloukli, sacramentovali a že já si to nejsem v stavu dokázat, aby mlčeli, tak mně mluvili.

Když jsem jim grobiánů nadal a že jsou horší než hovada, řekl, oni, že jsem sám takovej, mně odpověděli. Když jsem starého Štainera za kožich vzal a pravil, že ho ven vyvedu, on mně zas popadnul pod krkem. Když mladej Štainer ustavičně sacra-mentoval, na stůl tloukl a, že mi mlčet nebude, kdyby tu hned všichni čerti stáli, dal jsem mu přes hubu a řekl jsem, že mu dám víc, nebude-íi mlčet. On řekl: »Podívám se, sacramente, jestli mě ještě uhodíš. Uhlídáš, co se ti stane!« Potom řekl, kdybych mu byl třetí facku dal, že by se mnou světnici vymetl. Starého když jsem dal ze světnice vyvésti, on zas přišel a ještě hůř mluvil.

Ostatně jak mne tupili a haněli ti dva ve vsi nejmizernější