lidového čtení", tisky Krameriovy, Landfrasovy, Škarniclovy a j., přihlédl k látce, kterou přinášely staré časopisy, na př. Hormayrův „Taschenbuch", časopis „Moravia" a j. V několika případech ukázal, jak překlady. cizích pohádek (orientálních a j.), otiskované na př. v Pečírkově kalendáři, pronikly do lidu a později přešly i do sbírek tištěných. Zapadlé literatuře toho druhu prof. Tille věnuje pozornost bedlivou, poněvadž těmito cestami pronikaly cizí látky do ústního podání.

Abecední roztřídění ukládalo autorovi povinnost vytvořiti vhodná hesla. Soudím, že zvolená hesla jsou účelná, ano myslím, že by mnohá mohla býti přijata všeobecně. Jest známo, že nejednotnost v označování látek pohádkových ztěžuje orientaci a proto by bylo třeba, aby se aspoň badatelé slovanští shodli na jednotném názvosloví. Zdá se mi, že hesla Tillova vzatá jednak ze sbírek orientálních nebo z legend latinských a pod. mohla by býti základem jednotné terminologie, označující látky povídkové přehledně a přesně.

Jako z badání o knižních vlivech na lidové podání vzešly Tillovy studie o našich pověstech historických, tak z díla o českých pohádkách do r. 1848 vzrostlo několik prací z oboru dějin literatury české: vzorné edice pohádek Erbenových a Mikšíčkových (ve sbírce „Žeň z literatur", kterou řídí prof. Tille, nákladem J. Laichtera), vydání pohádek Boženy Němcové, především však znamenité dílo „Božena Němcová" (Zlatoroh sv. 5.—7.), jež souhlasný úsudek odborné kritiky řadí k našim nejlepším knihám životopisným. Soubornou monografií o B. Němcové autor prokázal — na prospěch naší literatury — vůdčí zásadu své celé činnosti: lidové podání každého národa pevně tkví svými kořeny v půdě literární kultury a proto je poznáme tím lépe, čím pozorněji přihlédneme k tisíciletému vývoji písemnictví světového.

Vědecká díla tvoří jen část prací, jež prof. Tille věnoval našemu národopisu. Zabýval se také lidovým uměním, pracoval v Národopisné společnosti po dlouhá léta jako jednatel, přispívaje často plodnými podněty organisačními; působil jako člen redakčního kruhu Národop. sborníku, Národop. věstníku českosl., nyní pak zůstává členem rady.

Práce prof. V. Tilla se šťastně doplňují s rozsáhlým životním dílem prof. Jiřího Polívky, poněvadž oba vynikající pracovníci si v družné součinnosti dovedli vymeziti pole svého badání tak, že se jejich úsilí nekříží, nýbrž tvoří jednotné základy soustavného studia o naší lidové prose. Kdežto prof. Polívka věnoval několik desetiletí svého života roztřídění pohádkových látek slovanských a kromě toho monumentálnímu „Súpisu slovenských rozprávok", prof. V. Tiíle soustředil své umění analytické na důležité otázky jiné, t. j. na rozbor knižních vlivů, jež působily na lidovou prosu, jakož i na literárně dějepisný rozbor sbírek, z nichž čerpáme vědomosti o českém podání lidovém. Tillovým „Soupisem českých pohádek" se dostalo práci prof. Polívky o pohádkách slovenských důstojného protějšku. Souborných děl toho druhu nemá žádná literatura slovanská, avšak i ve světové literatuře této oblasti naukové mají naši odborníci místa nad jiné význačná. J. Polívka ve svých pracích zůstává vždy spíše na stanovišti filologickém, V. Tille zdůrazňuje hlediska literárně dějepisná a tento směr jeho prací o lidové prose české souvisí s jeho ostatní činností na poli srovnávacích dějin literatur západoevropských.

J. Polívka a V. Tille soustředili své úsilí badatelské na lidovou prosu, naproti tomu Jan Máchal (* 1855) se vedle svých prací literárně dějepisných zabýval hlavně bájeslovím a lidovým podáním. Máchal, žák Miklosichův ve Vídni a Gebauerův na universitě pražské, vyšel ze studií linguistických, ale záhy se obrátil k mytologii. S počátku se přidržoval směru Erbenova tak řeč. „srovnávací mytologie", později se přiklonil k revisionistickému směru kritickému a byl průkopníkem nového postupu metodického, jehož se ve svýcb pracích přidržovali Pypin, Veselov-skij, Jagic, Karlowicz a j. Od srovnávací mytologie se obrátil k manistům Spencerovi a J. Lipper-tovi. (Srovn. dále.)

Práce bájeslovné prof. Máchala vedly k studiu lidového podání. Písněmi a pohádkami se zabýval již od let studentských, napsal několik drobných článků, přeložil do češtiny lužické ukázky v díle L. Kuby „Slovanstvo ve svých zpěvech", ale nové podněty dalo teprve studium prací slovanských představitelů nového směru srovnávacího, V. Jagiée, A. N. Veselovského, M. Drahomanova a j.; z obsáhlých studií látkovědných vyrostlo dílo „O bohatýrském epose slovanském" (1894), které si vytklo za úkol soustavně poučiti na základně dostupné literatury. Prof. Máchal vydal jen část I., obsahující přehled látek slovanské epiky na základě srovnávacím, avšak nešlo mu jen o kritickou kompilaci, nýbrž bylo třeba zpracovati mnohé skupiny písní samostatně, aby se zachovala úměrnost jednotlivých částí knihy. Mnoho původní práce srovnávací jest v kapitolách o epice jihoslovanské, jíž si badatelé jihoslovanští všímali hlavně s hlediska historického, kdežto J. Máchal podrobil rozboru také náměty legendární a pohádkové a pokusil se přičleniti jihoslovanské písně junácké k tradiční literatuře světové. Zejména podrobil rozboru vztahy bylin a junáckých písní epických k lidové prose povídkové objasniv obměny látkové i mnohotvárné splývání reminiscencí historických s rysy čistě pohádkovými. Proto řadím knihu o slovanském eposu do skupiny prací o lidové prose. Práce Machalova byla vítaným pramenem hlavně pro studium epiky jihoslovanské, jak svědčí na př. kniha T. Maretiče „Naša narodna epika" (1909), jež se často dovolává výkladů Machalových. Rozbor látkový,