Předchozí 0165 Následující

jímž vyplnil část L, J. Máchal chtěl doplniti části II. věnovanou formě eposu slovanského, a tento oddíl, který knižně nevyšel, v podstatě najdeme v I. svazku díla „Slovanské literatury" (1922) (část II. kap. 4.), kde autor pojednal o slohu a o formě národní epiky slovanské. (0 jiných pracích Machalových z oboru lidové písně srovn. svazek dodatků.)

R. 1894 se J. Máchal habilitoval na české universitě v Praze z oboru dějin literatur slovanských a získal si zásluhy jak poučnými články a monografiemi rázu informačního, tak výsledky samostatných prací analytických. Složité vztahy mezi literaturou a lidovým podáním objasňoval na př. rozpravou „O některých knížkách lidového čtení" (Národopisný sborník českoslov. III.); „Počátky zábavné prosy novočeské" kriticky vyložil rozsáhlou monografií (v díle Literatura česká XIX. stol. I1 1902; I2 1911), v níž objasnil vlivy západoevropské a připojil rozbory všude přihlížeje k podání lidovému. Také jiné monografie Machalovy v uvedeném díle se týkají národopisu, zejména studie „Karel Jarom. Erben, básník, a Jos. Jaroši. Kalina" (Liter. čes. XIX. stol. II. 1903) podávající mimo jiné rozbor Erbenovy „Kytice" s hlediska látkovědného.

V posledních desetiletích se prof. Máchal zabýval hlavně dějinami literatur slovanských připravuje rozsáhlé dílo souborné „Slovanské literatury", v jehož třech svazcích (I.—III. 1922—1929) kriticky zpracoval také látku, důležitou pro dějiny národopisu u jednotlivých národů slovanských.[133]

K trojici zakladatelů a předních pěstitelů srovnávacích studií látkovědných se druží dr. Čeněk Zíbrt[134] (1864—1932), vrchní ředitel knihovny Národního musea v Praze a profesor všeobecné historie kulturní na universitě Karlově v Praze. Význam Zíbrtův tkví především v jeho pracích zvykoslovných a bibliografických, avšak právě studium zvykoslovné jej vedlo také k lidovému podání. Jeho oblíbeným polem byla jednak zábavná literatura stol. XVI.—XVII., která pronikala do podání lidového, jednak všeliké knížky lidového čtení. Z tohoto širokého okruhu zapadlých památek literárních vytěžil některé cenné ukázky, jimž věnoval samostatné publikace. Vydal „Historii o životu doktora Jana Fausta" (1903); „Staročeský Lucidář" (1903. Nákl. Česká Akademie), známou památku středověkou, která působila také na lidové podání; „Frantova Práva" (tamt. 1904), tekst prvotisku norimberského z r. 1518, podle jediného exempláře v knihovně Akademie nauk v Petrohradě, kdež jej objevil prof. Aleksander Briickner; jde o zajímavou a svéráznou ukázku tak řeč. literatury „grobiánské", která kárala všeliké nezpůsoby společenské a libovala si v bujných šprýmech a povídkách; obsáhlá publikace „Markolt a Nevím v literatuře staročeské" (1909. Česká Akademie) otiskuje podle unikátu z r. 1608 chovaného v knihovně v Roudnici známé rozprávky Markoltovy se Šalomounem, k nímž vydavatel připojil otisk letáku „Nevím", české zpracování německé satiry Jorga Schana a kromě toho tekst vzácné knížky z r. 1587 o velikém Obrovi sepsané „v Narrovské řeči", vesměs zajímavé doklady oné literatury, která byla tak blízká podání lidovému a namnoze s ním splývala, tívod Zíbrtův podává srovnávací výklad o všech skladbách. Do okruhu Frantových Práv se řadí také „Řády a práva starodávných pijanských cechův a družstev kratochvilných v zemích českých" (1910). Srovn. také svazeček „Enšpiglovská literatura cizí i česká" (1926) atd. atd.

Vedle Zíbrta několik filologů pracovalo o vydání tekstů důležitých pro studium lidových povídek, na př. J. V. Novák, jehož péčí vyšla cenná edice „Staročeská Gesta Roman o-rum" (1895. Nákl. České Akademie); Ant. Truhlář vydal „Jana Albína Ezopovy fabule a Bran-tovy rozprávky" (1901. Nákl. České Akademie) atd.

Z rozprav, které se zabývají vztahy lidové tradice k literatuře knižní a k historickým pověstem vyniká stať „Blaník", v níž prof. Arnošt Kraus ukázal (Národop. věstník 1916), že vojska skrytá v Blaníku byla podle původní tradice vojska husitská a že teprve doba proti-reformační změnila starý rys. Cenný příspěvek „K české pověsti královské" podal prof. Rudolf Urbánek (Časopis Společnosti přátel starožitností 1918), podrobiv pronikavému rozboru vývoj pověstí historických až do konce stol. XVIII., aby ukázal, jak si lid český vytvářel ideál panovníka. Jiná monografie Urbánkova „Zižka v památkách a úctě lidu českého" (Spisy filosof, fakulty Masarykovy university v Brně. Č. 10 r. 1924) sleduje, jak se vyvíjely názory o Žižkovi od doby husitské a zejména objasňuje, jak se obraz vytvořený obdobím protireformačním mění od času Josefa II. a v době národního obrození i v politických bojích stol. XIX.

Důležitý pramen lidového podání českého objevil prof. dr. Václav Flajšhans v rukopisných dílech, jež kolem r. 1360 sepsal mistr Claretus de Solentia, mnich a profesor theologie na universitě pražské. Z děl Klaretových mají podle rozboru Flajšhansova pro národopis význam hlavně skladby „Exemplarius" obsahující mravoučné příklady pro kazatele, „Phyzologia-rius" dílo přírodopisné, z něhož se zachoval oddíl o ptácích, a „As t ronomi ar ius", sbírka naučení hvězdářských a lékařských. Zejména v těchto dílech Klaretových se najde mnoho látky zvykoslovné, přísloví atd., ale i námětů povídkových, mimo jiné také látka známé pohádky o 12 měsíčkách. Objevy Flajšhansovy podstatně prohloubily naše vědomosti o lidovém podání


Předchozí   Následující