Chození s blikačem (bukálem, bmčálem, brumbálem), bzučánem, fafrnochem, býkem.
Ve zvláštní studii srovnávací ukázal jsem, jak po západní Evropě rozšířen jest v době vánoční a zvláště masopustní obyčej, že mládež chodí s nádobou, polaženou kozí, měchuřinou, z níž vyčnívá žíně, kterou hoch jeden tře rukou smočenou a vyluzuje bručivé, jednotvárné zvuky.*) Potvrdil mi cestovatel S. Vraz, že to je nástroj všeobecně rozšířený a oblíbený u kmenů primitivních v Africe i v Americe a v Austrálii.
Městská kniha v Berouně vypravuje,**) kterak o novém roce 1778 podal Jan Jakub Wildner, adjunkt císařského rychtáře v Berouně, relací do Prahy ke krajskému úřadu, kterak mládež městská v Berouně chodila po městě s koledou na velikou potíž všeho měšťanstva, působíc s bu-kálkami (mit denen Buckalecken) nesnesitelný povyk. Zároveň podal stížnost na Jana Františka Presla, primátora a poštmistra berounského, majetníka hostinského domu č. 86 (nyní »U českého dvora«), kterak jeho nájemný hostinský Hikisch vyběhl na koledníky a jednoho z nich, Františka Růžičku, sepral do krve a úrazu, a když městská rada onoho Hikische brala do své kázně, pan primátor se ho nenáležitě zastával a propuštění jeho vynutil. K tomu odpověděl krajský úřad 19. ledna 1778 rozkazem, aby příště ono hlučné koledování bylo mládeži zakázáno, Hikisch aby byl potrestán a pan primátor napomenut, by se neprotivil usnesení městské rady. Tak se i stalo; Hikisch pohnán byl na radnici, tam v přítomnosti primátora a radních městský rychtář Jiří Jodl mu ustřihl vrkoč, pak odvedl jej do šatlavy, a o hromnicíeh ráno, když lidé šli do kostela, dostal Hikisch před radnicí 15krát karabáčem.
Chození s blikačem bylo rozšířeno po městech i na vsi. Pamatuji se z let studijních v Písku, jak večer ve dnech před Třemi králi chodívali v Rybářské ulici hoši a koledovali, přáli za bručivého zvuku žíní. Překvapen jsem byl nemálo, když i v předměstí Pražském v letech 1885 zaslechl jsem na Nový rok v hostinci ve výčepu bručivý známý zvuk staročeského bukače. Z měst obyčej skoro nadobro již vyhynul a hyne i po vsích, po venkově. Zachycujeme budoucnu obrázek primitivního tohoto nástroje hudebního.
Chození s bukačem líčí ctihodný Krolmus ze začátku věku XX. takto:***) Od vánoc, někde od Nového roku, místem od sv. Tří králů až do
*) Zíbrt, Vánoční číslo Hlasu Národa 1892, 25. prosince. **) Josef Vávra, Český Lid III. V Praze 1894, str. 147—148. ***) V. S. Sumlorrk (V. S. Krolmus), Staročeské pověsti I. V Praze 1845, str. 271—273.
|