str. 12
ného.« (Ze Statenic u Prahy, Fr. Slav. Šíěpánek.) Viz kresbu prof. Karla Rozuma z Roudnická.
B. Wildt líčí, jak v Strakonicku nosí džbánek, jehož otvor je potažen kozí, měchýřem, přes to jsou napiaty struny, na které se drnká. Místy slově »bukač«, »bukál«, také »fanfrňoch«, zejména na Do-mažlicku. V pondělí vánoční chodí hoši (z města) s >fafrňoehem« po vsi a koledují: »Předevčírem byl štědrej večer, dnes už je koleda, dej, holka, koledy, Pámbů ti ji nadělí. Dyž sera ti ji včera dala, dám ti ji ještě dnes, jen to na mně nepověz. Jsem dlužen za pivo půl pátá zla-týho ; jsem dlužen šátek, počkej, žide, až v pátek; jsem dlužen za botu,
počkej, ševče, v sobotu.« »Fanfrňoch« je takto zroben: Je to starý džbán, otvor jest blánou přetažen. Uprostřed blány upevněny jsou žíně (»vlašiny«) koňské. Ty se voskem natřou. Džbán tento, fanfrňoch, vezme jeden mezi nohy, koleny jej drží, druhý tahá za žíně a tím vyluzují se houkavé zvuky. (Ze vsi Milavče v Domažlieku, Jos. V. Královec.)
Ráno o novém roce chodí děti s »fanfrnochem« (bukal, bukač). Obyčejně chodí skupiny po třech: jeden hoch nese »fanfrnoch« — druhý hrnek vlažné vody, a s nimi děvčátko šátek na dárky. Aby fanfrňoch dojímavěji »hrál«, mají hoši dvojí praxi : buď jej sevřou koleny anebo si ho oprou o břicho — zatím druhý hoch namočí ruce, chopí se »vocasu« (žíní), kývne hlavou na ostatní, a juž to jde jednotvárným sborem, na příklad takto: Fanfrfanfr-fanfrnoch, nastává nám novej rok, novej rok nám nastává, koledy se nandává, houhouhaleluja. — Vandrovali tří řezníci, dříli krávu při měsíci, hou, hou, halelůja ! Jeden praví: »kráva živá!« druhej praví: »vocas zdvíhá«, třetí praví: odřete přece, ajť nám kráva neuteče!« Kráva začla harcovati, na řezníky žalovati. »Zkazte vy tam poštou pani, že huž kráva zas na stání!* Ty mlnářouc slepice zvrtaly nám pšenice, pšenice nám zvrtaly, do popele sedaly, hou, hou, halelůja. — Minář mele mouku v tom bílým klobouku a mlnářka krupici v ty hu-šatý čepici, hou, hou, halelujá.
Vlastní zvuk fanfrnochu, tento zpěv doprovázející, zachytiti notou
jest nesnadno, ježto jest vlastně směsí dvou tonů, jež skoro současně zní
- spolu jaksi splývají — v isotonní houkání. Ty doby ovšem, kdy
»chasa« robila si »fanfrnochy« z »korbelů« a chodila »fanfrnochovat«,
