Peruta, Parychta, na Moravě Šperechta, u Slovineů Pehtra baba, Vehtra baba. —

Parychtou strašívají se obyčejně děti; když dítě na Štědrý den příliš se nají nebo před časem jí, přijde parychta a rozpáře mu břicho. Jinde se věří, že toho, kdo se v Štědrý den nepostí, v noci Peruta vykuchá. Perchta jmenuje se strašidlo, jímž na Krumlovsku a Budějovicku strašívají děti, nechtějící se modliti, _ že přijdouc rozpárá jim břicho.*) Perchtou chodili dle Krolmusa**) o Štědrém večeru lidé, t. j. s bílou paní, Lucianou, okolo Prahy, na Rakovnicku, která nestřídmým dětem životy nožem pára atd., jež se nepostily na týž svatvečerní den.

Chybně ztotožňuje se jméno a tradice Bílé Paní staročeské, Perchty z Rožmberka, s bájeslovnou bytostí Perchty, Perechty. Tu není pražádné souvislosti. Znali již staří strašidlo, děsivou bytost Perchtu. V zámecké bibliothece ve Fulneku na Moravě nalezl r. 1861 W. Wattenbach rukopis z XV. věku (z r. 1418) návod ku psaní listů, sestavený v Jihlavě od neznámého školního mistra, nazvaný »Candela rhetoricae«. Rukopis tento je důležitý, že jsou v něm zapsány četné glossy české. Wattenbachova zpráva v tomto rukopise došla u nás tak malé pozornosti, že nebude jistě od místa upozorniti tuto vedle jiných gloss staročeských v poloza-pomenuté památce na dvě zmínky, v posavadních pracích u nás posud nepovšimnuta, zajímavé pro bájesloví staročeské, totiž rčení o vodním muži, jenž prý má vodovou třáseň (srv. nynější pořekadlo, že mu kape voda z kabátu) a přirovnání o strašidelné Perchtě, která prý má zlatou hlavu, cínové oči, měděné uši, železný nos, stříbrnou bradu (vous?) a olověný krk.***)

Zajímavý jest doklad z oblíbené lidové knížky staročeské o Markol-tovi ze století XVI., kde v rodokmenu žertovném selského rozumbrady Markolta jmenuje se: Drchta měla Stáhlici, Stáhlice měla Hochnu, Hochna měla Šplundru, Šplundra měla Perchtu, Perchta měla Kmochnu . . . .« Patrno, jak název Perchta tenkráte v lidovém podání zobecněl a byl do lidového podání přibírán.+)

>Chodí jako Perchta, Paryta«, totiž pyšně, o silné, statné, naduté ženě, někdy však bráno také v tom smyslu jako zkormouceně, truchlivě ochable; u Šimona Lomnického v ospodáři rýmuje jistě na základě lidového podání staročeského »Všecka oškapěla (totiž jako škápa či herka ochabla, hlavu svěsila), coby v nemocnici ležela, sotvíčka že nohy zvodí, jako jiná Perchta chodí.« Není pochyby, že tu míněna Perchta, strašidelná.