Před takovými varuje, »kteří rádi Martínka světívají, a když jen kde co na kom vymluviti a vyklamati mohou, aby zas pěkně oplatili, o to se nestarají«. »Martínek* znamenalo našim předkům tolik co kva-sovník, hodovník, prostopášník. Kdo často »martinkoval«, dospěl do Nuzic a Chudobie. Aspoň tak rozumuje pořekadlo: »Kdo Martínka často světí, husy, koury mu zaletí; dům, dvůr, louku i dědinu — přivede vše na mizinu.«

V suchu a teple pojídali šťastní boháči husu, zavdávali si nového vína — zatím přede dveřmi — slyš! — zanotili žáci studenti, školáci martinskou koledu. *)

V 14. století koledovalo se u nás všeobecně, nejen chudí žáci, kteří si tím vydělávali na živobytí, nýbrž i kanovníci chodili s koledou a nejen lidé poctiví, nýbrž i opovržení, jako kat, vodáci atd. Těmto všem posledním zakázali koledu staroměstští konšelé už r. 1390. Vyšší duchovenstvo v době husitské z Prahy odešlo, husitští pak kněží byli rozhodní odpůrci koledy. Tak dostalo se provozování koledy zase v první řadě v ruce chudých žáčků. Duchovenstvo předhusitské koledovalo asi latinsky. Žáci stáli uprostřed: byli z lidu, ale uměli latinsky, proto skládali písně a koledy latinsko-české, obyčejně první verš latinsky, druhý český atd. Z koled žákovských však nejznámější koleda o sv. Martině jest psána úplně po česku.**) Poslechneme tedy žákovskou martinskou koledu a martinskou proti-koledu: