Husitští kněží zvláště v první době nebyli příznivci koled, při nichž bylo mnoho rozpustilostí. Rukopis Vyšehradský má takovou píseň proti koledování, jež je namířena právě proti koledě »Svatého Martina všeliká rodina«:

Po »koledě« zmiňuje se Pranostika, že služebná chasa mění o sv. Martině službu. Vedli si často služebníci, hledající o sv. Martině nového místa, Martínkové, prostopášně a natropili všelijakých mrzutostí. Propuštěni od pánů, scházeli se, v bujných radovánkách se veselili, aby na ně měli peněz, žebrali dotěravě » pomoci«, o příští službu starali se málo. Nevázaný život se jim více líbil, než poroba nové služby. Je to charakteristický doklad slavení sv. Martina od čeládky, že mezi čtyřmi výročnými »dobrými pondělky* tovaryšů řemeslnických byl jeden »p ř i sv. Martin u«.

Bujnostem nezbedné čeládky nebylo míry, ani konce. R. 1598 činí proti nim opatření Rudolf II. v řádu města Prahy těmito slovy: »Strany pak Martinkův, kteří obyčej mají, ze všech krajin při sv. Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zdeť v zahálce zůstávati: na to taky úředlníci pozor míti budou, aby jich šenkýřové nepřechovávali.«

Již tento zákaz nepřímo svědčí, že chování čeládky o sv. Martině bylo z míry moc nevázané. Máme však o tom svědectví přímá. V neděli po sv. Martině Martínkové a sedlská chasa udeřili na domy židovské (v Žatci). Léta 1590 okolo sv. Martina »Martínkové i jiná chasa okolo Prahy, sebravše se v nemalém počtu v krčmě pod Pranou, přišli k Roztokám, tvrzi pana Davida Boryně, a tu nalezše zavřenou, někteří jsou