Potom přijdou spolu táta, máma a syn před pána »Mikulášů«, jemuž syn počne si stěžovati, že má s tátou nedorozumění, neboť mu nechce dáti zápis na statek. Ale táta mu vskočí do řeči: » Vždyť ho, kluku, máš!« Kuba (syn): »Tomu nevěřím, ještě jsem ho neviděl!* Táta hledá zápis po všech kapsách, až ho konečně z jedné vytáhne a otočí se proti světlu. Máma se postaví před tátu podepřenýma rukama o bok a stále mu hledí do očí. Táta čte: »Zápis od táty synu Jakubovi z Drndálova. Otec povoluje synovi užívati se vším příslušenstvím záhony celý, k tomu stavení řečené statek; při domku do hrnka slámy. Táta si vyhrazuje pro sebe a pio mámu: 1. svobodný byt: může si zůstávati kde chce, 2. celoročně v poledne světlo a teplo o sv. Janě, 3. na živobytí: dva záhony na potoce pro len a dva záhony pro brambory na vsi, pícku pro košťály, dva lokte povidel, bečku netřenýho lenu, hmoždíř obláčů (lenu), pod korec větru (tam si může dáti co chce) a zahradu až po chlupatky (chlu-patky jsou u samého plotu), 4. odpočinutí na hnoji.« Tím se zápis končí. Táta dočetl a chce uložiti zápis do kapsy, ale Kuba je rozhorlen a chce sám míti zápis v rukou, který mu táta konečně dává. Když syn dostal konečně zápis do ruky, obrátí se k mámě se slovy: »Teď je tomu, mámo, konec, — teď už nesmíte žida hubičkovat!« Když totiž pán seřaďoval Mikuláše, otáčela se máma k židu vedle stojícímu a hubičkovala jej. Jako na př. zmíněný již kominík, tak i smrť pozoruje, kdo by jí mohl něco uštědřiti, a k tomu se šourá zdlouhavým krokem; stanuvší před ním, omočí dřevěný brousek .... a počne brousiti kosu dřevěnou. Nabroušenou pak položí na krk vyvolené oběti, vyrážejíc ze sebe při tom příšerné: »hú, hú, húúúU Kdo chce míti od smrti pokoj, musí se vykoupiti. Poslední v průvodu jde ras (pohodný) s prázdným pytlem. Gastěji míval již v síni připraveno půl i celou čtvrtci obilí. Nashromážděné obilí ukládalo se a někdy i prodávalo na uhrazení společných výloh, jako: hudby a j.

Mikulášský průvod litomyšlský jest nepopiratelně rázu maškarního a bylo by jej možno prohlásiti za masopustní, kdyby v něm nebylo biskupa (Mikuláše). Tytéž osoby, táž jména, totéž vystrojení až do nejmenších podrobností, nejinak i celé provedení. Co nám ještě připomíná »Mikuláše« v průvodu litomyšlském, jest proslov laufrů a nábožná píseň andělů, po kterých jako po úvodu následují písně vesel', naprosto so nehodící ke slavnosti mikulášské.*)

Chození s Mikulášem bývalo také v Tato bytech hlučné.*) Dvanáct, obyčejně patnáct osob přistrojilo se různými maškarádami, obličej si pomalovaly a vousy (koudelí) polepily, aby nebyly k poznání. Hlavní osobou byl biskup v bílém rouše, s biskupskou čepicí, s berlou v ruce. Celá tlupa chodila po vesnici, nahánějíc pekelným křikem dětem hodně strachu. Vešli-li do sednice, postavili se v polokruh, biskup usedl uprostřed na židli, všechna mládež musela předstoupiti a on takto spustil: » Pověz ty