jísti a píti nebude, zlaté prasátko na večír uhlídá.« *) Na Valašsku slibovali žertem: kdo se postí, uvidí večer »krokev zlatú«, s latu (latí), s latou == zlatou.**) Škádlívali se odleskem zrcadélka, jak zlaté prasátko běhalo po stropě a po zdích.

Matky proto napomínaly na Moravě děti, aby se postily, hrozí jim Sperechtou. Touto, po bílu oděnou bytostí s nebozezem v ruce, straší maminky mlsné dítky hned na sv. Mikuláše, aby darů najednou nesnědly, sice že Šperechta na Štědrý den provrtá břicho. Když pastýř večer zatroubí, děti volají: »Ticho, juž Šperechta jde, schovejme se.«f) Také v Čechách dle záznamu z r. 1831 hrozily matky dětem, které na Štědrý den příliš te najedly, nebo před časem, bez postu jedly, že neuvidí zlaté prasátko, že přijde Paryehta a břicho jim rozpárá.ff) Podrobnosti o těchto hrůzných Parychtách, Perchtách, Šperechtách, slovem i obrazem, o jejich obchůzkách též na Štědrý večer, podal jsem ve 2. svazku této sbírky.

Svědčí zprávy staročeské, že toto přestrojování, maškarování na Štědrý večer bylo oblíbeno z míry, až na to hartusili mravokárci a vrchnost duchovní i světská. Poličský děkan kněz Adam Kouřimský píše 1. 1586 v úterý po sv. Tomáši, radě městské trpkou žalobu, »že ka-lafaktor s mendíky na Štědrý den do barev ďábelských se strojíce a černíce a šaty na rub obláčejice, ne jinače než jako čerti, na ohavu každému dobrému a nejvíc na potupu Pána Boha všemohoucího po městě běhají, rozličné nezpůsoby provádí, k čemuž přijdou, kradou a mocí berou prodavačkám a potom ještě po domech holdují.«

Podobně touží r. 1725 kněz Veselý na staré hříšné obyčeje, jichž není možná vykořeniti. Připletl do kázání zmínku o ptáčnících a pokračuje: »Jací jsou to medle ptáčníkové, kteří na mnohých místech na štědrý večer v cizím peří po městech lílávají? Říci chci: Jací jsou to medle lidé, kteří na tak svatý, na tak milostivý den před narozením Páně do maškary se strojívají a v masopustním mumraji po domích běhají a za to od křesťanů peníze dostávají ?« Shoda tohoto zvyku staročeského o štědrém večeru se zvykem srbským, polským a se zvykem ruským je patrná — a nutká mimoděk zjev tento k úvaze o příbuznosti bývalých všeslovanských zvyků na oslavu zimního slunovratu.

Mezi štědrovečerními zábavami na Moravě a ve Slezsku oblíbeno jest vítání Ježíška práskáním bičů, karabáčů. Po sv. Mikuláši mají h,oši na starosti úpravu bičů, »karabačů«, aby jimi na viliju důstojně Ježíška mohli vítati. Řemenný bič uvazují na »ručku*, k biči přiváže se koupená »šnůra«. Všechny přípravy dějí se po »kryjanku« (tajně), po »ukryjunku«. Žádoucí štědrovečerní šero zavítalo, hoši řítí se na návsí