srozumitelným jazykem rozmanité hlouposti. Kůň se vzpíná, plaší — on jej konejší, ale marně! Padá za hlučného smíchu obecenstva k zemi. Zůstává ležeti. . .Kůň, zbaviv se břemene, vyskakuje a rovnou do obecenstva. Pastýř a kominík využitkují situace: Kominík hledí vykrásti několik komínů a pastýř se honí za koněm; sedá na něho a ubohý jezdec, který mezitím se vzpamatoval, kulhá pomalu za ostatní maškarádou. Dohoniv svého koně — vyskočí naň a pastýře shazuje. Ten potom vzteky svým karabáčem zasazuje, smrtelné rány koni. Kůň se vzpíná, kope — konečně podaří se mu uniknouti . . • Za koněm někdy jezdívá „Po š t а".

Poštu vypraviti znamená pro maškarádu docíliti největšího úspěchu. Poslední tyto dvě atrakce jen za příznivých podmínek možno po-říditi. Však bývají tím pro publikum nejvzácnější a pochvalou zahrnovány. Pošta skládá se z pošty vlastní, totiž sáněk a trojspřežení koňského. Figury jednotlivých koní jsou jen poloviční: totiž jenom svrchu popsané předky koňské. Zadní a střední část upraví se tak, že každému z hochů přiváží se pod paže dvě slabé tyče, které přibijí se v předu na saně. Přes ně přehodí se případně zbarvená houně, z předu se vše pečlivě zakryje a je „trojspřežení" jako skutečné. Dá-li se na krk těmto koníkům „panský, lehký postroj" a za přáhnou-li se do sáněk, lesknou-li se u hlavy pěkná „udidla" a od nich přes hřbet vlní se vzduchem parádní opratě — kdo by si asi všiml, že vlastně jsou to clvounozí koníci — že je to pouhá maškara!? Jest to tak hezky a přesně upraveno, že i samotní mistři a původci „pošty" říkávají: „Kdybych to sám nebyl dělal, věřte, že bych se dal tím také napálit!" -r-

Sáňky upraveny jsou jako kočárek, ozdobené slaměnými pletenci a klestem. Sedí v nich dva páni obyčejně. Vpředu postilion a vzadu nějaký pasažér. Postilion troubí známou „poštovskou": „"Jede, jede, poštovský panáček . . ." Všickni jsou maskováni. Listonoš, který roznáší masopustní pozdravy, stává vzadu a držívá se saní. — Připlete-li se jim náhodou některá dívka do cesty — pak běda! Chytnou ji a již je v saních. Postilion práskne do koní a již pošta tryskem unáší nebohou kořist, která marně se snaží uchvatitelům vymaniti. Za okamžik koně se plaší, dívka křičí — saně se nakloňují a bác —• vše se válí na hromadě! To je hlavním účelem pošty. —

Konečně zbývá promluviti ještě o dvou, vlastně třech pěkných figurách které bývá zvykem tady к průvodu připojovati. Představují směsici různých národů. Vidíme tam „Turka" vykračovati si v pestrých kalhotách, červené vestě, hnědé blůze. Kol pasu turecký, široký šál a za ním nůž, pistol a j. zbraně. Červený fez a dlouhý turecký čibuk. Vážně vykračuje si vedle ,,B o s ň á k a", který zase má červené, u kotníků řemínky stažené kalhoty, modrou blůzu a fez. Kouří z krátké „lulky". Na opasku širokém má připevněný košík a v něm: nože, špičky na doutníky, řetízky к hodinkám a mn. j. Na rameni nese svazek holí. Krátce, vypadá zrovna tak, jak jej vídáme u nás a nabízí stejně každému kolemjdoucímu: začínaje nožem a konče holí. Úkolem jeho jest nabízeti selkám rozmanité potřeby a při tom hleděti přitočiti se ke kamnům a zmocniti se bud kusu masa, nebo alespoň několika „kobližek". Jest tudíž i tato figura důležitá; neboť podporuje činnost komeníkovu. Konečně i „na pivo" přinese; prodává, smlouvá — vezme peníze, ale zboží nikdo nedostane. Hned se poroučí a odejde. —

Poslední figura vzata zase z ovzduší vesnického; jest to „rasík", vedoucí na provaze celou smečku psů, které si sám nachytal a která dělá strašný rámus. Na rameni má pytel s kůžemi a několik bičů a řemínků. Kdo dovede si představiti, co to znamená, objeví-li se rasík ve vsi, jistě si již za-