mantikům neušly tyto vděčné motivy, které vyhovovaly dokonale požadavkům soudobé kritiky: byly romantické a ryze národní. Žákům Byroncvým imponovala též nezkrotná energie zbojníků, spatřovali v hajdamacích a opryšcích, těchto smělých korsárech jíhoruských stepí a karpatských hor, silné individuality revoltu jící proti odvěkým řádům společenským a zdobili je často všemi vlastnostmi „šlechetného zbojníka" — onoho typu, který od dob SchiKlerova Karla Mcora přešel tolikráte jevištěm světové literatury. Když Sew, Goszczyński v nezapomenutelných scénách Zámku kaniowského odhalil divokou hrůzu hajdama-ckých řeží, která v povídce Grabowského182) doznívá jako ohlas vzdálené bouře, počali si všímati zbojnických tradic také jiní básníci a sběratelská horlivost haličských etnografů třicátých let opatřila jim nové působivé látky. W. z Oleska, Žegota Pauli a vydavatelé alma-nahu Rusalka Dněstrovaja zapsali řadu písní o zbojnících huculských, do té doby málo známých, zejména o slavném Dobešovi, v jehož postavě ztělesnila lidová fantasie ideál dokonalého opryska. Vahylevyč upozornil naň ve své rozpravě o Huculech (srovn, zde str, 133), K. W, Wójcicki sestavil podle písní a prosaických anekdot jakousi biografii huculského hrdiny (Stare gawędy i obrazy III: .Dobosz'),183) A, Bie-lowski parafrasoval nej známější píseň o Ďobošovi ve svých Dumkách (1838), řada podružných talentů zpracovala huculské tradice v básních i povídkách a J. Korzeniowski rozvinul skutečný příběh z huculského života v drama Karpaccy Górale.184) Ohlasy této módní záliby pronikly i к nám. V časop. „Jindy a Nyní" 1833 (li 170) otiskl Štulc překlad Bulgarinovy povídky „Esterka", v níž vystupují šablonovitě kreslené postavy hajdamaků a K. S. Macháček pojal do svých „Drobnějších básní" (1846) také volnou parafrasi písně o Dobošovi, ale porušil značně svěží kolorit originálu, jejž označil mylně jako „pověst polskou."

V polské literatuře byla tedy půda dobře připravena. Povolaného umělce očekával krásný problem sloiučíti roztroušené irysy bytové v plastickou postavu obestřenou kouzlem velkolepé horské přírody a vytvořiti tak. účinný protějšek kolektivnímu typu lidovému. Pohříchu zůstal Rittersberg na primitivním komposičním stanovisku všech svých prací: jeho ,Hucul'185) je zase pouhá snůška anekdot, ovoce nezdařeného kompromisu mezi romantickým básníkem a liberálním publicistou.

Úvodní scéna rozvádí známé lidové podání. Zbojníka Jurka odsouzeného ve Stanisławowe na smrt, věrná milenka chce zachrániti tím, že za ním vkročí na popraviště a podává mu svou ruku. Soudcové