cvšem neuznávají tohoto starého obyčeje186) a Jurko skončí na šibenicí. Syn Dimitri vyroste rovněž v obávaného opryska a řada episod jeho zbojnické kariery zakončeme mírumilovným povoláním v železných hutích tvoří hlavní obsah povídky, Jedině postava zbojníkova udržuje slabou souvislost dějovou přerušovanou vlastními reminiscencemi autorovými, drobnými exkursy o sociálních poměrech v době robotní a anekdotami ze života huculských sedláků.187) Uměleckého cíle Rittersberg tedy nedosáhl; nevytvořil povídky, „Hucul" druží se к jeho drobným causeriím ze života haličského a měl ve své době význam národopisného dokumentu. Tomuto účelu vyhovoval dobře, neboť Rittersberg čerpali své historky patrně přímo od starších znalců místních poměrů a proto vypravuje vesmě.s realisticky ponechávaje svým zbojníkům jejích původní krutost, třebaže některé sceny přibarvil romanticky.

Nejen jako povídkář i jako básník zatoužil Rittersberg razšíříti těsný kruh látek, v němž se pohybovala naše literatura. Většina jeho básní jest psána německy,188) z českých jsou pozoruhodnější189) „Mohyla" (Lumír 1851 I) a „Bitva Kírchholmská" (Koleda III 1853). Forma obou skladeb označených jako „zlomky z větších básní" nedo-stihu.je plynných veršů německých, připomíná svou tvrdostí těžký zápas jazykový a klesá někdy na pouhou rýmovanou prosu — mají význam jen svými látkami. „Bitva Kirchholmská" popisuje suše slavné vítězství Chodkiewiczovy jízdy nad Švédy, episodu z válečných dějin polských, které po Niemcewiczovi a Zaleském opěvailo tolik básníků; „Mohyla"je typický ohlas poesie ukrajinské školy: Kůň, věrný přítel jinochův, letí s pánem jako sokol. Minuli vesnici a před jezdcem prostírá se šírá step podolská. Ztemněla, jen uprostřed září mohyla zrudlá paprsky zapadajícího slunce. Tam zamířil jezdec, slyšel, že u mohyly byl kdysi sveden boj. Uvažuje o osudu Polska. Nemělo přirozených hradeb proti nájezdům tatarským a tureckým, byly jen „zdí spartské", prsa Poláků a. Zaporożcu. Kolem ticho, jen vítr povívá stepní travou a v dáli šumí, hluboké lesy. Tak bylo patrně i tehdy po boji, když zapadající slunce líbalo mohylu obklopenou padlými bojovníky.

Poesie mohyl a elegické vzpomínky historické jsou vůdčími motivy skladeb oněch polských romantiků, kteří po příkladu Mickie-wiczově a svých západoevropských mistrů hledali poesii především na. půdě rodného kraje. Teprve Zaleski a jeho druhové vytvořili melancholickou postavu starého banduristy, který usedl na mohyle a zpívá, tesknou dumu o dávných bchatýrech. Od nich přejali ji básníci maloruští, především protagonista jihcruské romantiky A. Metlin-