K. Chotek:

jež je základem dnešního osazení, začíná velmi pozdě, v době, když již slovenské obyvatelstvo na jihu prožilo několik kapitol své historie. Ovšem i tato krajina měla svou historii, a v některých dobách velmi významnou. Rozdělení půdy odpovídalo přírodním podmínkám kraje. Velkostatky byly tu z velké části lesní a obsahovaly celé masivy horské. Zato v údolích bylo místo pro četné statky drobnější šlechty, zemanstvo (jež někde tvořilo vesnice). Ty s části přešly průběhem minulého století a snad již i dříve do rukou selských. Pro lid vedle zemědělství hlavní součástí výživy bylo pastýřství; pro starší dobu bylo asi hlavním zaměstnáním. Postupem času, zlepšením zemědělské techniky, přesunuje se sice těžiště na orbu, ale pastýřství nepřestává. Lesy se kácejí, pastviny zorávají a na svazích přibývá selských polí, jsou sice chudá, ale přece živí. Zkrátka lidu selskému se tu nedařilo zle, zvláště ve starší době, než nastalo hustější zalidnění a dnešní namnoze přelidnění, pokud se ještě nové vsi zakládaly a osadníci se sem uváděli jistě za podmínek dosti příznivých.

Nutno tedy ve slovenském národopisu rozeznávati dvě skupiny, severní a jižní. Jde nyní o stanovení hranice mezi nimi. Pro národopisné třídění a členění nějaké oblasti je to kultura materielní, která nám spíše naznačuje geografické celky, než kultura duševní. Tato, zvláště zvykosloví, nikdy neobjevuje se v určitých formách typických pro nějaký kraj, nýbrž je sporadicky a nepravidelně rozptýleno a to tak, že v oblasti jinak národopisně třeba mladší objevují se někdy zvyky velmi starobylé a naopak.

Máme-li tedy na zření výše uvedenou prvou skupinu národopisných složek, to jest hlavně typ osídlení, dům, hospodářská stavení a s tím souvisící způsob hospodaření, šat i s výzdobou, můžeme první, jižní oblast charakterisovati takto:

Je to kraj hustého pravidelného osazení. Vesnice jsou tu zpravidla velké, zvláště v části jihovýchodní, kde se seskupilo obyvatelstvo do lidnatých center, ovšem od sebe poměrně vzdálenějších. Souvisí to přirozeně s vývojem velkostatku. Dědiny jsou pravidelně typu řadového, často velmi přesného, jindy s obvyklými odbočkami a pozdějšími přírůstky. Výjimku činí část severozápadní, horská, kam od severu, ze skupiny severní po hlavním hřbetu karpatském sestupuje typ rozptýleného osídlení, kopanic.

Stavebním materiálem pro dům této oblasti je v nedostatku lesů a dřeva hlína. Dříve a namnoze ještě dnes jsou to sušené, nepálené cihly, nebo hlína nabíjená. V krajinách severnějších a blíže lesnatých svahů horských staví se také ze dřeva, ale roubené stěny vždy se oha-zují vně i uvnitř hlínou. Kryt je slaměný, blíže к Dunaji i z rákosí. V některých obcích objevuje se tu hromadění více rodin na jedné usedlosti. Děje se to tak, že se prostě přistavuje, nebo nastavuje к stávajícímu domu nová část. A poněvadž s obytnými místnostmi v souvislosti jsou i chlévy, opakuje se tento hospodářský celek pod jednou střechou třeba třikráte. Prozrazuje to počet komínů. V celku, zvláště v částech západních a severních není podstatného rozdílu od domu moravského, při hranicích je ovšem dokonce naprostá shoda. Tak na příklad celou touto jižní částí probíhá žudro. — Zvláštností pro slovenský grunt jižní oblasti je stodola. Tuto část hospodářského celku považuji za významného ukazovatele hospodářského života lidu. A tu překvapuje, že ačkoli