Dočkala se vysokého věku a s ním radosti, že chovala ještě svá pravnoučata.

Ale více a jistě nejvíce ze svých pokrevenců dědil Prokop na těle i duchu po své matce Barce, pravé chodské mužatce. Kdo neviděl, nevěřil by, jakými trudy a lopotami dovede se vítězně probiti taková ženská, z tak prostého lidu. Barka byla čtvrtá z pěti dětí.

Nejstarší sestra záhy se vdala přes pole, druhá zemřela, rozvíjejíc se v pannu. Zůstala jen sestra o rok starší Barky, ale slabšího těla, a bratr „vyjškrabek", jenž přišel za Barčou o dobrých pět let. Otec dřevorubec utrpěl nějaký úraz v lese, dlouho ležel a zemřel, když Barka ještě nechodila do školy. Bylo se matce její co oháněti, aby aspoň nebylo hladu. A statná Barča vidouc matčino dření i starosti učila se záhy otvírati oči, kde práce stála, sama snažila se ruku přiložiti a odhodlaně a platně přivydělávati už jako školačka.

Hlavní nástroj obživy žen dřevorubeckých — koš na zádech, s Barčou takřka srostl již v těch letech školních; zato školu ona sotva několikráte viděla. Bylať tenkráte ještě přespolní; nevyšacené děti těžko bylo v horských nečasech zimních do školy, vzdálené skoro hodinu cesty, posílati, a v létě, za pilna hledí se, aby i dětské ruce pomáhaly.

Když pak ještě začala udřená matka churavěti a předčasně stár-nouti, dolehla na Barču všecka hlavní starost, neptajíc se na věk a na nic. Děva statná byla si své převahy vědoma, ale s poznávanou povinností vyvíjelo se u ní i vědomí práva. Barča byla nejen všude napřed, kde bylo třeba, ruku přikládala i sílu vydávala, ale též poroučela a práci rozdělovala.

Když už utlačila plný trakař, pustila se do výdělku nejlopotnějšího, jaký v dřevorubeckých rodinách stává se hlavním, když jim smrt odejme tatíčka živitele. V zimě v létě, za nejhorších zimních nečasů stejně jako za tichých nocí hvězditých, vydávala se s družkami a druhdy i sama časně před svítáním s několika pytli louče na trakaři do města dvě hodiny vzdáleného, kde po 10—13 krejcařích pytel prodala a nakoupila za stržený peníz živobytí na den, na dva, jak bylo. К deváté nebo к desáté už se vracívala. Doběhla potom pro „kůš trávy" na mýtinu, aby měla kravička, odpoledne zase kůš na záda a pro dříví, aby bylo zase na louč na zítřek; byl-li den delší a sucho v lese, přivlekla s večerem ještě koš stlaní, aby bylo na hnůj pro sedláka, jenž dá rodině dřevorubecké na svém poli za hnůj osázeti toho roku brambory tolik půdy, kolik si přikryjí naspořeným hnojem. „Žíly při tom praskávaly," říkají dřevorubkyně, které to tak z mlada prožily, ale nepraskly, nesměly, „když se chtílo jist."

V zimě odpadlo shánění trávy a steliva a tu přivydělávalo se výrobou škatulek na sirky. Při té práci se zaměstnaly kdejaké ruce i útlé, nevyvinuté dětské i ochablé již stařecké. Padesát, šedesát krejcarů dostala pak celá rodina za tu práci, když ji čistou odevzdala, za tisíc škatulek. Dříví i lepivo — tvaroh s bramborem a vápnem smíšený — musela na to dáti a činiti se i s těmi nejmenšími až do pozdních hodin večerních. Jen jednu stránku dobrou měla ta bída bídoucí: byla to práce tichá a v suchu i mohla při ní zakvítati domácí poesie lidová, i písniček znívalo a pohádek se rozpřádalo do nekonečna a to už z prak-