tické příčiny, aby se oči neklížily. Hle, divný, tajemný život toho lidu zapadlého světa — železná nutnost i poesii v něm budívala a živila!

Toto všecko zlé i dobré Barča prožívala; pracovala a pričiňovala se i zpívala si a zase sháněla s neumdlévající chutí, až jí někdy družky záviděly, ba i pomlouvaly.

„Hladová" jí říkaly do očí, ale Barka nepovolila, měla za pomluvy napřed blahé zadosťučinení ve vědomí, že zastává celé rodině otce živitele, že nejen zachovala chaloupku a sourozence vyživila bez prodlužení, nýbrž i bratra dala vyučiti řemeslu, tesařině.

Při všem tom svém mužáctví nebyla Barča bez půvabů dívčích. Byla těla statného, ale souměrného, vlasů bohatých jako len a černých jako uhel, oči jiskry. Ký div, když přišel čas, že chlapci byli po Barce „divocí". A Barča si vybírala, dlouho vybírala.

Konečně dala přednost tomu, jenž byl z lidi podle jejího srdce, kde totiž také nebáli se „zatáhnout". A šlechetně se zachovala vůči oběma sourozencům. Matky již nebylo. Barka však osvědčila jim péči i lásku jako matka. Sestru starší vyvdala s několika sty, přetěžce vy-mozolenými a ušetřenými, za rodáka vystěhovalého daleko až na Rus. Chlapci, mladšímu, nechala chalupu, kterou zachovala jen svýma rukama a sama si šla hledat pro sebe nového bydla — jako prý to včely dělávají staré, nechávajíce úl svým mladším ...

Nějaký čas zkusili to s mladým mužem, když se vzali, v „podruž-stvě", ale to se svobodnému duchu Barčinu brzy zprotivilo: „Postavíme si svý!" rozhodla se rázně, když jednou pro slepice povstalo nějaké nedorozumění s hospodyní. Než se rok s rokem sešel, Barča opravdu se stěhovala „do svýho". Nebála se ani zděděné pověry, že kdo staví na drnu, do roka prý umře. Drn si opravdu koupila od obce za samou vsí a na drnu stavěla.

Pravda, naplahočili a nastarali se s tou stavbou dost a dost. Ona právě nejvíc, protože muž se doma nezdržel, leda jen co nejvíc musel; to aby mohl posílati na splácení staviva a na výplaty řemeslníkům.

Ale jen když byli ve svém, v pěkné chaloupce s okny na náves a k tomu ještě ku pěkné nové kapli.

Tam jsme se shledali s Prokopem a po té malé odbočce na zvědy o Prokopově rodokmenu vracíme se к malému hrdinovi.

Padli jsme si do oka hned při prvním setkání, ale já jsem Prokopa tak dlouho nezajímal, jak on mne. Když jsem přišel poprvé ke stojánku, kde on si nejraději sám a sám s vodou hrával, ustoupil mi uctivě, abych se mohl napít a bystře si mne černýma očima několikráte prohlédl od hlavy až ku patě. Na mé oslovení neměl odpovědi, ani nic ode mne nechtěl, leda, abych mu brzy odstoupil od stojánku, kde byl ve svém živlu i domnělém právu. Tam vydržel Prokop celé hodiny beze vší dětské společnosti zaměstnávaje se spokojeně a přerozmanitě, jak mu co napadalo, buď hrčivým stojánkem nebo hladinou v korytě.

Bylo-li horko, Prokop prostě se sukní a ještě častěji jen s košilí vlezl do koryta, zadupal si tam vesele a zastříkal a už čile vylézal, nohy sluncem jak cikáně opálené maje od čerstvé vody do červena jako vařený rak. A přišla-li žízeň, Prokop z téhož koryta, kde