napřed vodu „zkarboval", s chutí a dlouhými doušky pil a odfrkoval zdravě jako kůň.

Velkou nesnáz mu působívalo, viděl-li, kterak dospělí chvátajíce cestou zabočili ke stojánku a pili přímo z trubky, na niž byl Prokop ještě tuze krátký.

Jakmile odešel, kdo tak pil, hned to Prokop po něm zkoušel, ať byla žízeň či nebyla. Musel ovšem nastavovati otevřená ústa opatrně zdola od koryta, proud silný vytékaje mocí z trubky měnil tlak i směr, jakoby si s Prokopem hrával; býval i slabým větrem čeřen, takže se nestejně rozstřikoval, a milý Prokop dostával studené doušky na nos, do očí i za krk, kam bylo; někdy jako naschvál zahrnul proud dychtivá ústa, až Prokopovi nosem stříkalo. Tu býval ovšem konec pokusů, ale jinak Prokop „držíl a trpíl" jako v „knejpských" lázních.

Po tomto častém pokusu o pití od čepu nastávalo pravidelně druhé představení — ždímání promoklé košilky nebo i sukně. Když tak Prokop od vody poodstoupil, těkávaly mu z předu celé hrkolíky jako mužíčkovi. Prokop se opatrně ohlédl к chalupě, nejde-li nebo nedívá-li se máma, a pak začal opatrně ždímati. Dokázal to ku podivu zručně, jak to vídal od mámy, ale jen až kam se dala sukně sebrat; hůře bylo na prsou a kolem krku, kde šaty přiléhaly. Prokop však uměl si i tu pomoci; postavil se proti sluníčku a do živůtka nebo kanduše začal oběma rukama pleskat, až největší voda vystříkala a co zbylo, toho už se Prokop nebál, muselo to vysáknouti od sluníčka zvenčí a zevnitř od vlastního tepla chlapcova tělíčka, jež ho mělo vždy beztoho nazbyt. Tento komický požitek Prokopův opětoval se často, někdy i za počasí dosti studeného, ale Prokop „čepený" měl to jen za otužovací prostředek, pro drsnou budoucnost takového Chodáčka nutný i platný. Viděla-li to někdy máma, bylo zle.

Starost a práce se ždímáním mu ovšem odpadly, ale za to dostalo se mu otužování ještě druhého, na holičky, a šlo do živého! Mámě při tom nebylo nikdy tak o Prokopa a jeho zdraví — tu nebylo к obavám příčiny — ale o sukni! Prokop totiž nevyčkával po takové lázni, až šat doschne, nýbrž největší rozkoší bylo mu pováleti se po vyhřáté silnici a potom bývala jeho „vobleč" jako mívají cihláři.

Jednou za velkého vedra přistihl jsem Prokopa, an pil z koryta valně znečištěného. Vzal jsem jej za ramínko a mocí jsem jej odtrhl a hrozil mu, že bude po takové vodě stonat. Podával jsem mu hned sklenku s perlící se vodou, před jeho očima chycenou ze stojánku.

Prokop však trhl nelibě levičkou a už zas se držel koryta jako klíště, docela lhostejně mrknuv po sklenici. Obrátil se potom znova s chutí ke zkalené hladině, ponořil do ní ústa i nos a pil, pil jako uřícený kůň.

Druhý den přišel Prokop zase zdráv jako řípa a měl zase žízeň.

Kdykoliv se Prokop dost napil a nahrál s vodou, oddával se hned nejraději jinému zdroji přirozené radosti — sluníčku. Uprostřed silnice mezi kaplí a školou — tam se mu asi zdálo, že svítí nejmileji a tam se posadil do prachu, chvíli si pošlehoval prutem, který málokdy odkládal z ruky, broukával si při tom spokojeně nebo jiné skotačící děti „z půdáli" pozoroval, ale sám jakoby už mezi tu drobotinu nepatřil,