zřídka se mezi ně přimíchal. Potom v takové sladké chvíli si lehl na znak a dívaje se do modrého nebe, jak se po něm obláčky honí, znenáhla usínal. Někdy si v té chvíli sladké volil polohu těla, která byla jen jeho výmyslem a také jen jemu požitkem; položil si totiž bradu na ruce sepiaté na zemi a kleče zadek zvedal proti slunci; snad jej této nepřirozené a obtížné poloze naučila opatrnost, aby, hne-li se kde vůz nebo jiné nebezpečí, hned je viděl a včas aby utíkal.

Na holé, tvrdé silnici přespával Prokop z pravidla každého dne celé hodiny. Slunce tu do něho pražilo, že měl netoliko tváře jako cikáně, ale i nohy jeho byly osmahlé až к samým kořenům stehen. A ke všemu míval Prokop hlavu vždy odkrytu, kromě náhlých, velkých zim, kdy, jak už řečeno, objevil se v čepičce s králíkem nebo ovázán jako divče matčiným šátkem, ale i tenkráte býval jen bos.

Provázel jsem kdysi hosta a spatřili jsme právě Prokopa, jak si tak uprostřed silnice hoví. Odfukoval si a nevěděl o světě. Můj host se starostlivě ohlížel po matce nebo chůvě toho dítěte: Tak prý tu na tom úpalu slunečním spáti — smrtí že by to mohlo zaplatit. A já připomínám k tomu sám, že po silnici jezdí do lesa i z lesa hojně vozů: jak snadno by mohlo к úrazu přijít! Tu přítel skoro podrážděn připomínal ještě zákon, podlé něhož takové dítě má míti ještě chůvu . . . Zrovna tak jsem uvažoval sám, když jsem viděl Prokopa po prve spáti uprostřed silnice. Seděl jsem tenkrát ve stínu kaple a četl jsem. Nechtěje hošíkovi násilně pokaziti sladké chvíle, umínil jsem si, že budu nad ním bdíti, přijel-li by vůz — — Po chvíli šel mimo soused, dřevorubec starý; zastavil se, rozpovídal. Ukázal jsem mu na osamocené dítě.

Zmínil jsem se o nebezpečí nemoci i úrazu, nezatajil jsem též, takový že má míti ještě chůvu.

„Chůvu? Takovyj eště chůvu, tary hu nás?" vysmál se mi stařec srdečně. „Tu volá práce na každý ruce! Chůvu— dokujd se to chová!"

A když jsem zdůraznil své mínění o nebezpečí úrazu, „Má voči," řekl stařec suše, „aj ce jich učí hužívat! Haž bude velkyj, hourazy budou číhat ze všech strán. Muší se maličkyj vokovat! Ha potom," dodal měkčeji, „říkávají, takuvýmu eště, jako je tuten, dělává chůvu sám anděl strážce ..."

A věru! Mnohokrát jsem měl příležitost nejen u Prokopa, ale i při jiných dětech na neočekávaná starcova slova vzpomíriati. Prokopa vídal jsem spáti na silnici mnohokráte.

Ale jakmile zahrčel vůz už z dáli, Prokop hned zvedal hlavu a ohlížel se ostražitě; viděl-li pak vůz ještě v půdáli, třeba se ještě jako naschvál poválel sem tam a teprve před vozem samým vyskočil a jako rtuť odklidil se buď vlevo ke škole nebo vpravo na schody kaple.

A potkalo-li ho přece něco nemilého, buďže někam lezl a spadl nebo zvědavě se za něčím dívaje klopýtl či o kámen se ukopl, matka mu к bolesti jeho pro příští ostražitost ještě přidávala s drsnou výtkou: „Hloupyj, nebuls při tom?"

Když tenkráte o prázdninách vedra dostupovala vrcholu, bylo to i Prokopovi mnoho. Najednou ho nebylo před kapličkou vídati, leda za chládku ráno. Nalezl jsem ho potom v lese, kde sestra jeho, o dvě leta starší, pásala husy. Prokop byl zas v jedné sukni, s hlavou holou