a hověl si v stínu. Zvědavě si prohlížel té chvíle děti ze dvou rodin letních hostí, které právě šly na procházku pečlivě vyšacené i obuté. Jedna z maminek přecitlivělým hlasem volala na své miláčky a varovala, aby se nezastavovaly, sice že dostanou zážeh sluneční. — Vnutilo se mi při tom do mysli přirovnání Prokopa, jak tu stál a těch panských dětí. Kdo v čem z obojích má šťastnější dětství?

Hraček Prokop nemíval kromě dřevěného vozíku, jejž mu zrobil sám otec. Měl kolečka odříznutá prostě z bukového válku, takže když Prokop jel, vozík, ač maličký, hrozně hrčel. Prokop s tím svým potahem zřídka z chalupy vyrukoval a hrčivé jízdy pokaždé brzy se nabažil.

Milejší daleko byl mu prut v ruce. Každý den míval zpravidla jiný a nebyl-li právě příhodný po ruce, Prokop dlouho nerozmýšlel, zaběhl si do bezového kře u kaple a za chvíli se vrátil s prutem třebas dvakrát delším než byl sám, a zálibně si prohlížel délku i rovnost bujného letorostu.

Tato Prokopova záliba v prutech měla však, jak jsem se později častěji přesvědčil, praktickou příčinu. Na vsi chodské totiž jako bez dohledu běhávají děti, tak samy sobě ponechány svobodně si chodí — husy; zejména husy chudších rodin, kde dětí pastevců není. A husa je potutelné a zlomyslné stvoření a zvláště nepřátelské dětem, takovým právě běhounům, jako byl Prokop. Na takového se i stará husa troufá a mladý houser rozežene se po něm sípě, rozšklebený zoban jako píku к výpadu — maličký překvapen v strachu a pláči mívá co utíkat. Toto staré nepřátelství bylo i mezi Prokopem a všemi většími i menšími hejny husí, jež se opovážily postávat někde blízko kaple.

Prokop však neutíkával bojácně před husami, nýbrž s bojovnou chuti na ně. Bylo směšno, jak si Prokop sebevědomě a jistým krokem na ně vykračoval jsa si už napřed vítězstvím jist. Které husy Prokopa znaly, ty už z daleka umlkaly a poplašně utíkaly; některé však se zmýlily, vyčkaly ho i s prutem a uvítaly zlostným čepýřením a natahováním zobanů, ale Prokop nepolevil a třebas v košili přiblížil se napřed volně a pak skákal a šupal na všecky strany, že všechno hejno umlkalo a honem utíkalo. I staří nad tou husí vojnou Prokopovou postáli a libovali si v Prokopovi: „Brannyj chlapec!"

Z maličkých pak leckterý pohlížel na Prokopa vděčně jako na osvoboditele.

Podivno opravdu bylo, jak si Prokop ještě v tomto nejrušnějším skoro dětském věku sám pro zábavu stačil. Strhly jej sice děti někdy nějakou hlučnou hrou, honičkou nebo jízdou, ale Prokop vytrval s nimi obyčejně jen chvíli, raději je pozoroval z půdáli. Nejraději obíral se bylinkami z přírody, jejich kvítky, všelikými plody, ostny i jinými zvláštnostmi. Prostranství za kaplí dost mu jich podávalo, rozdílných květem i tvarem. A Prokop už si uměl na každé najít nějakou vlastnost к zábavě.

Nejraději se obírával smetankami. Schody u kaple vyzdobil jejich žlutými, zářivými květy, na duté lodyhy se do vůle natroubil v různých vyšších i nižších tónech, pak je rozřízl, jednu kratší, druhou delší, a naházel do koryta, kde se mu spirálně zavíjely v rozličné tvary, v nichž dětská obrazotvornost chodského dítěte rozeznává kolíčka, brejle, stučky plátna a jiné věci.