Takto měl Prokop stále co dělat a opravdu, nespal-li zrovna, byl on stále po svém dětském způsobu zaměstnán. Často jezdívaly vsí cizí povozy, tu do lesa a z lesa, tu s obilím do mlýna, jindy zas řezníci s tažnými psy si zajeli pro dobytče. Všechny ty cizí zjevy Prokop bedlivě pozorovával až do podrobností, ale nikdy nikoho na nic se neptal. Dokud jsem ho neslyšel žvatlati se sestrou pasáčkou na mýtině v lese, nevěděl jsem, umí-li vůbec mluviti. Zato však křičeti a v pravém slova smyslu řváti uměl Prokop, až se všecko třáslo, až se i lidé zastavovali, stalo-li se mu něco na příkoř.

Ale pláč jeho jako pravého hrdiny býval více na sucho, slz nikdy mnoho neteklo. Tak na př.: kdysi v neděli objevil se Prokop po prvé v kalhotách; byly pěkně bílé, vyprané a vyžehlené jako z cukru. Matka je pro Prokopa dostala od letních hostí, ale Prokopovi slušely a byl v nich statný, jak by nadělán. Chvíli se jimi těšil a parádoval před kapličkou, ale když začalo sluníčko hřáti, přilákal Prokopa jako obyčejně stojánek s chladným korytem a po vykonané „poloviční lázni" vodní dopřál si Prokop podle oblíbeného svého řádu zas lázeň sluneční uprostřed silnice . . . Na kalhoty zapomněl, ale byly, když vstával! Prokop si ještě ani dobře své nehody neuvědomil, když už tu nad ním stála rozkacená máma a hned padaly, až se ohláchalo. Prokop spustil, že lidé, stojící právě ve skupinách kolem kaple a rozmlouvající po ukončených právě službách božích ve chvíli volně, dívali se a divili, co se kde zlého stalo. „A ten hlaváč, ten!" povídali si potom jedni. „Brannyj bude," zastávali se druzí.

Mámu jistě ještě pravice brněla, když už Prokop zapomenuv na svou nehodu znova byl ve svém živlu u stojánku, pláč jeho pak byl jako přeháňka za suchého léta — prachu neskropí. Jednou se Prokop přisekal к stojánku přímo od oběda. Tenkrát měl proč zaměřiti rovnou к vodě. Máma se starší sestrou Prokopovou musely tehdy na celý den do pole. A „skovala" těm malým oběd: dolky s barovnicovými povidly. Prokop se sice do zrcadla podívat neuměl, ale tenkrát po obědě věděl a cítil, že je zle. A bylo! Povidla, než byl s dolky hotov, rozlezla se mu po celé tváři až к uším a očím.

Špičaté oči jeho jako raráškovy svítily spokojeně a šelmovsky zároveň z té počerněné tváře. U stojánku Prokop jal se pečlivě mýti. Napřed jak se patří vzal do práce ruce, potom tváře, ale borůvky šelmy nepouštěly, naopak Prokop vodou ještě více barvivo jejich rozmazal, a když viděl, že je marné jeho počínání, nechal barvu s vodou pěkně uschnout a chodil potom nejen toho dne do večera, ale ještě druhého dne jako malý negr.

Zajímavo bylo pozorovati Prokopa, jak opatrně a podrobně si všímal každého nezvyklého zjevu. Když přivezl letní hosty kočár, jehož ovšem nebylo v horské vsi hned tak viděti, Prokop prohlédl si obcházeje několikráte nejen kočár se spřežením a kočím, ale když kočár stál, opatrně ze zadu lehl na zem a podíval se také dospod, jak co všechno zařízeno pod kočárem.

Měl jsem s sebou sklopovací hůlkovou stoličku s plátěným pře-pažením místo sedadla; sedl jsem si jednou na ni v stínu kaple a četl jsem. Tenkráte přiblížil se ke mně Prokop tak blízko a tak důvěrně, že