jsem se divil. Myslil jsem, že je zvědav na knihu a snad na obrázky у ní. Ukazoval jsem mu ochotně jediný, který v knize byl, ale Prokopa nevábil ani obrázek ani kniha, nýbrž nevídaná stolička.

Obešel si mne, jak jsem tak seděl, prohlédl si stoličku a pak se usadil proti mně na bobeček, opřev lokty o kolínka a filištínsky se na mne díval, jako by čekal, brzo-li s té divné stoličky spadnu. Když jsem ho pozval, aby zkusil sám si sednout, utekl mi beze slova.

Nevídáno a neslýcháno v krajích šťastnějších, jak dítě chodské musí časně vstávati. Tento osud stíhal také Prokopa, ale Prokop se nad ním asi nepozastavoval. V dřevorubeckých rodinách snídává se o 5., nejpozději o 6. hodině, protože mužští, než začnou práci, musejí po snídani konati hodinu cesty i více na své stanoviště do lesa a nemohou se matky, kterým zbude starost o všechno ostatní, zaneprázdňovati dělením a schováváním snídaně. Tento pravidelný řád platil i Prokopovi. Sám jsem býval raným ptákem, abych užil nezfalšovaných krás horské přírody co nejvíce, ale Prokopa předstihl jsem málokdy. Zato měl on dle týchž starých zvyklostí právo chodívat i spat se slepicemi. V létě v domácnostech dřevařských se nesvítívá. Poslední prací je obstarání chléva, pak večeře, k níž postačí kus černého domácího chleba a mísa dobrého ssedlého mléka, poté modlitba s dětmi společná „ke spaní", při níž se už očka klížívají, a hop na kutě!

I takové poslední denní chvilky Prokopovy byl jsem jednou bezděčným svědkem. Tichý soumrak letní, vlahý a plný zádumčivé poesie, vyvábil mne mezi poslední chaloupky a za ně k lesu.

Otevřeným oknem zaznívaly ke mně hlasy modlící se rodiny, mezi nimi i Prokopův. Postál jsem chvíli a poslouchal v tom šeru a tichu ve zvláštním dojetí. Modlitby šly za sebou ustáleným řádem Otčenáš, Věřím v Boha, Desatero, Anděle boží, Zdrávas Královno, pak přidáno několik otázek o vyznání víry, na konec Otčenáše za dědky, za báby, poslední „za tátu v Babořích, aby ho Pán Bůh chránil vod hourazu ..."

Stalo-li se, že Prokopa ještě po večeři něco vylákalo ven, vábívala jej matka s pěknou: „Poj, Prokůpku lehnout, poj! Až se vyspíš, budeš zase věčí a slnyjší!"

To slovo mají už matky chodské dobře osvědčené. Velkým být a silným, to jest hlavní a stálá touha chodského chlapce po všecka léta, pokud roste.

Bylo řečeno, že Prokop sám sobě stačil, nestál o společnost dětskou ani o jinou, ba nevšímal si hrubě ani mámy, když několikrát mezi dnem přispěchala к stojánku s vědrem; snad vytušil, že matka pospíchajíc za dílem, nemá kdy s ním se laskati. Jen tak, že se po ní bystřeji ohlédl, spíše jakoby chtěl místo jasu mateřské lásky z obličeje jejího vyčisti, nečekají-li ho nějaké káry, o něž nebývala nouze. Zato tím více překvapovala srdečná, ano něžná radost, s jakou Prokop po-spíchával matce naproti, vracela-li se mu, třebas jen po několika hodinách, z lesa nebo z pole. Skákal a křičel a věsil se na matku, až mu aspoň ruky podala anebo jej dokonce — tíhu dříví nebo trávy v koši na zádech — vzala jako nemluvně na lokty a tak jej donesla až na zásep. Jinak na delší chvíli laskání s matkou směl se Prokop těšívati pouze jednou za týden. V neděli odpoledne, až nádobí po obědě umyto