Prokop dobře všimnouti, ale bylo i náčiní zajímavé a rozmanité; jaká jen radost, když viděl Prokop cep a co se s ním může dělati!

Zprubovával hned po mámě; že pak cepu matčina nemohl ani při své zdatnosti uzdvihnouti, dal se do řvaní a řval a řval, až mu máma, ukradnuvši si tu chvíli v práci, zřídila cep jeho vlastní. Kus oklesku přivázala provázkem k bidélku a z Prokopa byl hned spokojený mlatec.

To Barčino mlácení o dvou smutně se ohláchalo ze stodůlky na náves a doličovalo klopotnou práci a chudobu kraje smutněji než co jiného. Promluvil jsem o tom se statnou hospodyní, proč že raději ne-přijedná, aby nebyla práce tak bez konce a úmorná. Usmála se dobromyslně.

„Člověk počítá s každým zrnem, aby nevostálo v slámě," pravila, „cizí by tak nedbal. A co by řek' muž? Dře se v cizině, od huby si vodtrhne, nemá ani lože jako člověk a já si tu jednat — a rozhazovat?"

Umlčela mne žena zvláštní a já měl к ní zas více úcty, kterou jsem к ní ztrácíval, když jsem ji slýchal na děti i se sousedkami jen křičeti a křičeti. Taková bezpříkladná spořivost, zabíhající druhdy až v hamižnost, nebývá na Chodsku vzácná a divně se odráží od novodobé nehospodárnosti a. poživačnosti už i v témž kraji se zmáhající, jež si nepřipouští starostí leč z ruky do úst. Proto i Barce dáváno „hladových" a „hladů". Pravda, spoří se pod její střechou tuze, jídají prý i na neprostřeném stole, což je na Chodsku u nejchudších proti dobrému obyčeji, ale chleba se děti její dojedí, nouze jim nedá. Vídal jsem, jak Prokop i ti větší vynášeli po krajíci i mezi hlavními jídly.

Ovšem spoří se i na chlebě, že jest mleno na jednu mouku a k tomu na starém, českém mlýně — zmlsaní se smějí, že tam melou přes že-břiny — chléb je černý a drsný jako brus, ale jen když je jaký a dost. I tato matčina spořivost a s ní trochu sobectví objevuje se již dědictvím též na Prokopovi. Vezli přes ves veliký vůz šindelových třísek. Náklad chabřitý po vytlučené cestě se roztřásal a jednotlivé třísky trousily se za vozem, aniž stály tomu, kdo je koupil, za sbírání, ale Prokop vida to, hned si uvědomil, těch pěkných, bílých, nových třísek že by mohla máma potřebovat a bez vybízení do jedné všechny posbíral a s radostným chvátáním domů odnesl.

Spravovali jednou dva tesaři dřevěný můstek u silnice před kapličkou. Odpadl jim kousek povoru asi s metr délky. Hned tu byl Prokop a hned se mu dřevo hodilo a již si s ním vykračoval к domovu. Tesaři mu pohrozili a Prokop musel svůj kus položiti. Zamračil se, jak jsem ho hned tak neviděl, ale nepromluvil, jen si sedl ku povoru na bobeček a nehýbal se od něho. Když se pak po chvíli tesaři vytrhli z práce na můstku a ohlédli se, nebylo tu ani Prokopa ani povoru.

Na domov pamatoval Prokop po každé, když byl ať s matkou, ať se sestrami v lese; aspoň šraněček na dva, na tři metry táhl si domů, s prázdnem nechodíval nikdy. Ale tak jsou navykány všecky dřevoru-becké děti a to už v tom útlém věku, jako byl právě Prokop. Les dává jim pamlsky od první kytičky jahod, kterou jim matka přinese zapíchnutu na koši trávy, až do hrnců vonných malin, jež nejen dobře chutnají, ale zpeněží se a z jejich bedlivého sbírání nastřádají jim matičky na nové šaty, druhdy i na obuv. Z lesa vidí děti velké nosit dříví, píci,