vanskými národy můžeme konstatovat! asi tři dosti ostře ohraničená území: 1. západo- a středoevropské, 2. východoevropské a 3. jihovýchodoevropské. Mezi těmi územími mohly se dále ještě předpokládali některé drobnější, přechodné; etapy, zvláště mezi střední Evropou a východní, tak, abychom se obmezili na národy slovanské, shledáváme zvláštní okrsky severouherský (slovenský, uherskoruský), do jisté míry polský mimo kraje západopolské. Do území východoevropského náleží částečně tradicionální literatura maloruská, mnohem značnější měrou běloruská. Přímějších styků mezi hlavními územími jest poměrně velmi málo: daleko větší jest vliv západní a středoevropský na východní, ale ne tak vliv ústní tradice jako spíše knižní literatury, lidových tradic knižně zpracovaných, kdežto vliv východoevropských tradic lidových na západní jest velmi nepatrný, nechci říci nicotný."

Zůstávaje stoupencem teorie migrační nepokládá stěhování látek za výklad shod jedině možný, nýbrž uznává, že některé látky mohly nezávisle vznikati na různých místech z obdobné disposice kulturní, společenské nebo psychické. Kde však jde o látky složité, o shody v kombinacích zvláštních motivů, nezbývá než uznati, že se stěhovaly od národa k národu. Autor by si přál, aby odborná kritika uznala, že se všude snažil vyčerpati všechen dostupný materiál, že postupoval kriticky, opatrně a že se snažil přinášeti výsledky pravděpodobné. V knize shrnul prof. Polívka čtyři monografie, v nichž jsou rozebrány látky: o udatném krejčím, o Neza-smálce, o roztancovaných střevících a v kapitole čtvrté několik pověstí legendárních, totiž dvě legendy o čertovi (čertův švakr, kajícný čert), legenda o mstivém světci a legenda o spravedlivé smrti. Orientaci usnadňují rejstříky motivů i látek pohádkových a seznam rozebraných pohádek. Soupis zpracované literatury obsahující daleko přes 200 sbírek všech národů jest svědectvím, že také pokud jde o úplnost se tato kniha řadí mezi nejvýznačnější práce o lidových pohádkách vůbec.

Metodický význam knihy vidím hlavně v tom, že se autorovi v několika případech vskutku podařilo lokalisovati velmi pravděpodobně vznik látky. Tak na př. v rozboru povídky o udatném krejčím, kterou sleduje od verse Montanovy (XVI. stol.) po vzdálené refleksy slovanské, přesvědčivě ukazuje, že látka vznikla na několika místech samostatně. Je tu především skupina středoevropská, vzniklá patrně v oblasti německé nebo italské v době úpadku rytířstva. Pronikla na západ, do Anglie a také na východ k slovanským sousedům Německa, do Uher k Maďarům a v slabých ohlasech na půdu ukrajinskou.

Kromě toho jsou: skupina ruská (velikoruská, běloruská a ukrajinská), skupina kavkazská (blízká ruské) a samostatná skupina versí mongolských spolu s indickými. Základní smysl povídky je však všude stejný: jest to parodie na chvastavé rytířství, parodie na bohatýrské pověsti o neslýchaných skutcích hrdinských, jakýsi Don Quijote v lidovém rouše. Vyplynul-li z rozboru povídek o udatném krejčím výsledek určující pravděpodobně místo vzniku jed-