notlivých skupin, řadí se látka o smutné princezně, kterou dostane za ženu, kdo ji rozveselí a rozesměje, do skupiny látek, které mohly vznikati samostatně na místech různých. Přes to však pečlivý rozbor zjistil i při této látce některé skupiny hlavně podle toho, jakými prostředky se princezna rozveselí. Tak rozeznáváme verse rozšířené jen v Evropě střední a západní, dále skupinu, která patrně z Indie pronikla do středověké literatury francouzské a z východu přešla i do Ruska atd. Naproti tomu má pohádka o roztancovaných střevících výrazné rysy svědčící, že tato látka jest v podstatě ohlasem pověstí o elfech (elbech). Stará pověst byla patrně pozměněna vlivem asketických pověr středověkých, zatracujících tanec jako dílo ďáblovo. Původu nepochybně středoevropského jest legenda o čertově švakru, která na východ pronikla jen velmi slabě, kdežto zase legenda o kajícném čertovi jest omezena hlavně na území polsko-ukrajinské a běloruské, vyskytujíc se ojediněle na Slovensku a na Moravě a v oblastech jihoslovanských. V tradicích národů západoevropských se, jak se zdá, vůbec nevyskytuje. Jen na slovanské půdě jest známa, legenda o mstivém světci, s níž lze — pokud jde o základní myšlenku — srovnati jednu pohádku východoindickou. Legenda o spravedlivé smrti jest rozšířena u všech národů evropských bez ohledu na vyznání a jejím podkladem jest nepochybně idea o rovnosti všech lidí bez ohledu na rod a bohatství. Výrazný rys sociální patrně pomáhal přejímání této látky.

Shrnul jsem výsledky pracných rozborů Polívkových, abych vysvětlil metodický cíl autorův: jistě chtěl ukázati, že srovnávací studium lidových povídek není přece jen tak beznadějné, jak soudili někteří badatelé, že nejde jen o to „chytati vítr v širém poli", jak mínil Vsevolod Miller. Máme-li na mysli spousty sebrané látky, uvážíme-li, že lidoví vypravěči mění podle svého vkusu a nadání staré motivy, splétají látky, vynechávají některé rysy a přidávají jiné, snažíce se podati povídku zábavnou, přihlédneme-li k tomu, že starší sbírky nejsou spolehlivé, poněvadž sběratelé vkládali do pohádek rysy domněle mytologické, aby svému materiálu dodali starobylosti a aby souhlasil s jejich kombinacemi — pak jistě přiznáme, že vědecký rozbor není bezvýsledný, dovede-li lokalisovati jednotlivé skupiny a určí-li směr jejich šíření s onou měrou pravděpodobnosti, na níž vůbec třeba přestávati při pracích toho druhu.

Vydáním svých Pohádkoslovných studií zaujal prof. Polívka jedno z nejpřednějších míst mezi evropskými badateli v oboru lidového podání. Jeho posudky v Jagióově Archivu, v Boltově Ztschr. d. V. f. Volkskunde a j. budily široký zájem, neboť přinášely bohatou, novou látku a namnoze podstatně doplňovaly posuzovaná díla. V dalším období své činnosti na poli srovnávací literatury postupoval P. směrem dvojím: otiskoval monografie o jednotlivých látkách, jednak připojoval k sbírkám lidové prosy obšírné komentáře, které třeba pokládati za soubory monografií. Tak vznikla veliká díla: Povídky kladské (L—II. 1908—1914),