přesvědčeni, že ipře-s (to vypravují „pravé" pohádky svého národu; stačí jim, když si vzpomenou, že kdysi v mládí cosi podobného slýchali.

Tušil jsem již dlouho, iže Němcová některé své pohádky, právě tak jako Erben, Malý .a jiní, psala na podkladu literárním, cizím. Když v pohádce „o labuti" (číslo 4. mého vydání) mění se princ v labuť a zlá královna v pavouka, je na tom nápadné, že labuť je v němčině mužského rodu a pavouk ženskéhot. Když v pohádce o zlatých zámkách (č. 23. v mém vydání) posílá Helena Soběslava „k matce slunci" a Soběslav pak také „matku Slunce" oslovuje: „Matko krásná ..." zdá se hýť pravděpodoibno, že předloha této pohádky je text německý, v němž ovšem může princ nazývat slunce „Mutter Sonne"; pohádka pokračuje také, Že když princ odešel, „chvíli za ním hleděla poutnice iskvělá, potom zašla za ho-ru." K oběma těm pohádkám jsem nenalezl dosud žádné tištěné předlohy. Zato však jsem našel německy tištěnou maďarskou povídku, která vzbudila podezření, že byla předlohou Němcové pro povídku „O slunečníku, měsíčníku a větrníku".

Hledal jsem cizí shody k Malého povídce „Poslední halíř" (č. 12. s. 141). V českém podání není k ní totiž,'mimo jediný podezřelý případ, dokladů. Našel jsem, že německy otištěná povídka maďarská v Kletkeho sbírce „Märchensaal" (v druhém svazku č. 3. na s. 26) má nadpis téměř stejný: „Das Märchen vom Pfennig". Kletke se dovolává sbírky: „Magyarische Sagen, Märchen und Erzählungen von Johann Grafen Maylath", a uvádí, první vydaní „Brünn 1825", druhé „Stuttgart und Tübingen L837". V prvním vydání ta povídka však není.

Srovnal jsem oba texty a myslím, že je původ pohádky Malého z uvedené pohádky Mayláthovy jasný. Tu jsou ohsahy obou:

Kletke: Voják Marzi dělí se s kamarády o> poslední halíř; je propuštěn, doma se právě dělí příbuzní o pozůstalost jeho otce. Připadne na něho jen halíř; strčí jej do kapsy, jde dál.

Malý: Synovi chałupnika nezbude po otcově smrti než halíř, jde do světa.

Kletke: Marzi dojde k lesu, šedoibradý žebrák prosí ho o almužnu. Dá mu bez rozmyšlení své dědictví, stařec mu chce štědře odplatit, žehná mu, ptá se ho, co si přeje. Marzi udiven přeje si moc, měnit se v holuba, zajíce, rybu. Stařec mu to slíbí, praví: „jdi ve jménu mém a pamatuj na mne," zmizí.

Malý: Synek potká na silnici starce o berlích, stařec prosí, mladík myslí, že halíř nebo nic je jedno, dá mu poslední peníz. Stařec se vztyčí v důstojné podobě, ví, že mladík mu dal své jediné jmění, dá mu za dobrotu srdce moc, měnit se v jakékoliv zvíře, zmizí.

Kletke: Marzi zamyšlen přejde hranice, přijde do města, kde verbují, král počal válku. Veselí kolem verbířů se mu zalíbí, dá se naverbovat, den nato-zas už stojí v řadě, brzy to jde