bohatá, skvěle vypravená sbírka vybraných ukázek ze všech odvětví lidové výtvarné práce je prvním dílem takového výběru a rozsahu v českém jazyce. Pro naši lidovědu znamená však více, rozhodný soud, který definitivně činí konec přeceňování romantické školy a staví lidové umění na místo, které mu patří. V umě-lecko-historické literatuře značí počátek opravdového studia školených historiků, kteří podrobí výtvory lidu analysi právě tak jako umění svobodné, aby vyřešili jeho vztahy a význam.

Zhuštěný tekst knihy je stručný sice, ale výstižně oceňuje naše lidové výtvarnictví. Zúčastnili se v něm tři autoři. Vstupní úvahu o vzniku lidového umění a kapitolu o vesnici, selském domě a jeho zařízení zpracoval dr. Wirth, část o lidovém ornamentu, malbě a plastice napsal Ant. Matějček, kapitola o keramice, sklu, kroji a textiliích je dílem Lad. Lábka.

Autoři stojí na stanovisku, které rozhodně odmítá naprostou původnost výtvarné práce našeho lidu, jakou hlásali první nadšení horovatelé. Dokazují, že je odlesk monumentálního umění, které kvetlo kdysi ve vrstvách kulturně vyšších a za kterým se opožďuje, u nás přibližně o půl století. Považují je, zvláště v zemích korunních, za výhonky vžité, ba znárodnělé barokní kultury a možno říci, že sbírka je téměř nepřetržitým řetězem poukazů na to a vědomě proto dává přednost dokladům českomoravského západu před východem státu.

V úvodě uvažuje dr. Wirth především o vzniku předmětů, které representují naši lidovou tvorbu, o podmínkách a prostředí, ve kterém vyrůstaly, a shledává, že nejsou ani staré ani v pravém smyslu slova lidové, t. j. výtvor kolektiva. Československé lidové umění je umění jedné kategorie národa, produkt venkova a selského prostředí, které vlivem sociálních poměrů vždy stálo kulturně pozadu. Ještě před vyzráním románské kultury vyhranil se pojem kultury panské a lidové a od té doby potlačený venkovský lid zůstával za svobodnými stavy vyššími, které jej předstihly ve všech oborech žádostivě přijímajíce duchovní i hmotné vymoženosti pokročilejší ciziny. Teoreticky dalo by se předpokládat, že podobné rozštěpení nastalo i v oblasti umělecké činnosti a že vedle umění panského žilo i lidové. „Bohužel," píše autor, „chybějí nám pro tento předpoklad doklady lidového umění až do XVII. století, takže se naskýtá jako pravděpodobné vysvětlení tohoto zjevu skoro paradoxní předpoklad, že teprve barokní doba znamená pro sedláka kulturní povznesení do té míry, že se i u něho vyvinuje potřeba skutečného umění. Tomuto předpokladu svědčí i ta okolnost, že všechny předlohy pro ozdobný detail, o nichž se dá analysou dokázat, že byly dochovaným dokladům vzorem, vznikly po roce 1600, kdežto všechny starší prvky týkají se jen typického materiálu a typické základní formy, kostry a konstrukce."

Druhá otázka, pro podstatu umění základní, ptá se, pokud je umění spontánním výtvorem jednotlivců pro vlastní potřebu. Od-