muisées, registrující všechna musea v různých zemích, zatím na př. ѵ Holandsku nebo v Polsku, Zprávy o nových katalozích, publikacích a pod.

Poslední, rpáté číslo revue Mouseion bylo cele věnováno ,/museím lidového umění" ku příležitosti kongresu pro lidové umění "V Praze a přineslo popisy 17 evropských museí, podané většinou jejich řediteli. Nezúčastnily se však daleko všechny ústavy, jak bylo by žádoucí, Bvláště zprávy ruských, německých a italských institucí pohřešujeme. Z novějších ústavů vítané jsou informace o imuseu v přírodě v Amhemu, o nejmladším a slibném museu baskickém v Bayonne, z méně známých a nepublikujících museí pak zpráva o, provencalských sbírkách rv Arlatanu a o valonských sbírkách v Liege. Ze slovanských zemí súčastnila se musea v Praze, ve Varšavě, v Záhřebe a ѵ Sarajevě. Je škoda, že nedostalo se veřejnosti informací o bohatém a 'Odborně instalovaném museu brněnském a o Slovensku, o vzácných sbírkách bulharských ia o vynikajících institucích ruských.

Pozornost čtenářovu budí úvodní stať J. Destréea stanoviskem redakce, podle kterého rozlišují se izvláštní „musea lidového umění" od etnografických. Národopisná musea střední a východní Evropy hledí povzmésti se nad hledisko pouze estetické k podstatě vědecké a právě v tomto směru dosáhla promikaivých úspěchů. Největší musea severská, ruská, i na př. příkladně uspořádané museum v Basileji, ,o kterém redakce sama se zmiňuje, nejsou ničemu tak vzdálena jako estetickému výběru svého materiálu. Museum lidového uměni musilo by se řadit jako podřadné odvětví k museím archeologickým nebo uměleoko-průmyslovým a ještě i tu zůstalo by sporné, jak vymezit pojem lidového umění, když redakce sama nechává otázku tu nezodpověděnu. Samy příspěvky v Mouseion prozrazují odchylný názor etnografů a autoři mluví prostě o museích národopisných, anebo, jestliže vyjímají jen umělecké projevy lidu, jako na př. Sirelius, informuje o museu helsingforském, dávají najevo, že je to jen část musea celého. Bedakce zřejmě projevuje velmi blízké vztahy ik umění, a z nich i vychází, ale snahou po vzájeminé spolupráci museí přispěla platně i národopisu. '

@---------------------

Festschrift zum fünfzigjährigen Bestehen des hamburgischen Museums für Völkerkunde. Mitteilungen aus dem Museum für Völkerkunde in Hamburg XIII., 1928.

Ředitel) musea,, prof. Georg T h iľe n iu s, .zahájil spis vstupní statí „Museum und Völkerkunde", v níž rozebírá úkoly a možnosti národopisných museí. Museum považuje za ústav především vědecký, který podniká samostatné výzkumy a samostatnými pracemi přispívá k rozvoji vědy. Podrobiv pak kritice dosavadní teorie etnologické, zejména teorii o kulturních oblastech a přejímání kulturních elementů, zdůrazňuje variabilitu kultur, jejichž nositelé jsou jednotlivci, nikoli kolektivum. Bozebírá pak význam prostředí a individua ina vývoj kulturní, aby odůvodnil nakonec, jak všestranná musí býti sběratelská činnost musea, pracující přímo „v poli" u lidu, jak všestranné musí být opatřování a označování materiálu, memá-Ii zůstati fragmentárním, a jak odborně musí být připraveni musejní pracovníci. Pronikavou touto kritikou doplňuje Thilenius svou dřívější museologickou studii z r. 1916, Das Hamburgische Museum für Völkerkunde, Museumskunde, 14 sv. — A. B y h a in ve studii Überlebsei bei clen Sardem sleduje rozšíření několika kulturních přežitků v dnešní Sardinii: člun, sestrojený ze svazků rákosí, trojitou píšťalu z rákosu, krátkou přeslici z rozštěpených, kruhem vyztužených štěpin nebo vidlici zakončenou a kamennou chatu pastýřů kruhového půdorysu s konickou slaměnou střechou. Nejstarší stopy po prvních třech předmětech nalézá autor ve starém Egyptě, odkud se šířily různým prostředmictvím k Sardům, kruhovou chatu sleduje v různých krajích rovněž od starověku. Studie Byhanova je důležitá pro sloyanský národopis, něhot prvky tyto (kromě člunu) dodnes existují u Slovanů balkánských. —■ Ph. Wilh. Danzel přispěl ke studiu psychologie, Probleme der afrikanischen Ethnographie im Lichte völkerpsychologischer Fragestellung. (Prolegomena). Dlouhou