Legát. Když jináče mluviti nechceš, hned se mnou ke králi pospěš, tam milosti, darů dojdeš! (Přivede Dorotu před krále) Milostivý králi, tak se stalo, jak mně bylo poručeno. Tu račte mít pannu krásnou, jménem Dorotu rozenou.

Král. Mé potěšení jediné, víš-li, proč jsem poslal pro tebe? Že tě miluji nad jiné, chci tě za královnu míti, mým královstvím obdařiti, chceš-li moji vůli vyplniti!

Dorota. Nemíním se, králi, vdáti, ani kdy muže poznati: Já mám ženicha Ježíše, po něm touží vždy má duše.

Král. Tak ty teda mou milostí pohrdáš a Krista více vyznáváš ? Nežádej si mé milosti zkusiti a hleď mně hned Krista zapříti.

Dorota. Než bych já Krista zapřela, radši bych smrt podstoupila.

Král. Co mluvíš, nešťastná dívčice? Odpovídáš a nestydíš se! Uhlídám tvé nádhernosti, když budeš mít trápení dosti. Legáte, teď nemeškej, kata mně sem povolej!

Legát. Jak's nařídil, má se stát, chci to všecko vykonat. (Jde ku katu, k němuž praví): Ej ty mistře, katane, máš se mnou jít a před krále se postavit. (Oba jdou před krále.)

Kat. Milostivý králi, jaká příčina jest tady, že tento legát jest pro mne poslaný.

Král. Teď, mistře, poroučím tobě, vem Dorotu v této době, hlavu její pod meč dejte, tak jí konec udělejte.

Kat (odváděje Dorotu mluví): Tak, tak, nejináč učiním, tvůj rozkaz, králi, vyplním. (K Dorotě): Ctná Doroto, tys měla být naší paní, a nyňčko jsme my tvoji páni. — Pojďte, čerti, hnáty lámejte a do žaláře ji dávejte. (Vrátiv se ku králi): Milostivý králi a pane náš, co se to s námi děje tento čas? Čím tu pannu víc a více trápíme, tím mnohem krásnější je: takovou vůni od sebe vydává, jakoby masti nejdražší u sebe měla.

Král. Přiveď mi ji sem bez meškání, ať ještě popatřím na ni, zdali se dá napraviti, našim bohům uvěřiti.

Kat (volá do vězení): Ctná Doroto, máš se mnou jít a před krále se postavit. (Oba předstoupí před krále ) Kat: Milostivý králi, tady se Dorota staví.

Král. Odkud ji přivádíte ?

Kat. Z vězení.

Král. Z vězení? Vždyť jest krásnější než jindy! Co jste tam s ní dělali? — Zda jste tam s ní hodovali?

Kat. Věř nám, králi milý, trápili jsme ji, mučili, ukrutně s ní nakládali.

Král. Teď, mistře, poroučím tobě, vem Dorotu hned v té době, hlavu její pod meč dej, tak jí konec udělej!

Kat. Jak's nařídil, má se stát, chci to všecko vykonat. (K Dorotě): Má Doroto, půjdeš na pouť, nebudeš víc Dorotou slout. Ty's měla být naší paní, teď jsme však my tvoji páni. (Odvádí Dorotu stranou.)

Theofil („Toufil") (přichází jim vstříc): Kam kráčíš, nevinná, kam jdeš? Kam tě vedou? Kde býti chceš?

Dorota. Já jdu do rozkošného sadu k mému ženichu milému.

Theofil. Nu, Doroto, když tam přijdeš a do toho sadu vejdeš, pošli mně z něj jab'ka, růže, jestliže to býti může.

Dorota. Theofile, Theofile, nemluv tak rouhavě, neb to moc Boží v pravdě: chci ti ovoce poslati, které budu sama bráti.

Kat. Zanechte toho tlampání a daremného žvejkání! (K Dorotě): Klekni na místo toto, zaplatím ti na vždy za to. (Ku čertu): A ty, Macku, vyvolávej, a všem lidem vědomost dávej!

Čert (obskakuje Dorotu, jakoby se na ni těšil): Hyno, hyno, milostiví páni a paní, račte se dát na poslouchání, co vám budu vypravovat, o Dorotě oznamovat, kterážto Dorota panna, má být mečem trestána a to podle práva.