tam zdechlý kobyly smradlavá hlava a náš p. Žitnej povídal, že by to byla pro našeho p. hejtmana dobrá lucerna." Na to řeknou hospodáři: „Ste vy s tím spokojen, že vám ten Žitnej dává koňskou a eště k tomu dost smradlavou hlavu za lucernu? To muší bejt potrestán." Po tak závažné žalobě sundá rychtář klobouk a táže se, jaký trest by se měl končelu vyměřiti: „Prosím, pane hospodáři s panem hejtmanem, co by náš pan koačel zasloužil, dyž on takovou „hambu" dělá a zdechlý vrány střílí a chce je nechat panu hejtmanu přistrojit k večeři?"

Hospodáři u stolu navrhují tresty: „Ten by zasloužil hodně," a ukládají se zase „kopy". Rychtář se za něho přimlouvá po třikráte, namítaje na př. „že to nevydrží" a pod. Nespomůže-li prosba rychtářova, nepoloží se odsouzený přes rparé", ale položí se na své ruce, a rychtář jej vyplácí, provázeje rány těmito slovy: „Dyž sme šli z Prahy do Moravy přes ten most, sme tam našli bílej groš. Ty si se nechtěl s náma děliti, tule ho máš na řiti." V tom jej ferulí uhodí a pokračuje; „Tu máš pro pana tatíka, a druhou tu máš pro paní matku, tu máš pro všecky tvoje kamarády, s kerejma si se na tu štědrou koledu vydal, abys jim víckrát takovou „hambu" nedělal. Z poručení pana hospodáře a z dovolení pana hejtmana tu to máš na řiti."

Po končelovi jest žalován toncmástr. „A počkej, ty chlapíku," dí Čurka. „Tam a tam (jmenuje nějaké místo) sme potkali bábu a ta vedla kozu, a on náš pan toncmástr pověsil koze věneček na ocas. A co my sme vykoledovali, museli sme to prodat a museli si novej věneček koupjit." Opět se táže rychtář na výši trestu, a potom se přimlouvá, a musí-li vypláceti, říká opět: „Dyž sme šli z Prahy do Moravy" atd. atd., což se při výplatě každého opakuje.

Proti Žitnému uvádí toto: „Náš pan Žitnej chtěl nám taky semlít, abysme měli na buchty na večeři, a dyž sme šli přes lávku, on myslil, že to už padá zrovna do koše a vsypal to (t. j. žito) do vantroch." Jinak se provinil Ovesnej, jak viděti jest ze žaloby: „Náš pan Ovesnej, dyž sme rázovali přes všelijaký vrchy, doly a hory, tam v jednej strouze ležela zdechlá mrcha; on povídal, že ji ten oves skřísí. Tak jí ho cpa! místo do předu do zadu."

Po těchto se přichází i na vinu Moučkovu. Ten jest nevinen, o ničem neví, jak praví. Zhasne, aby čurka nemohl čísti a nechce jej nechati „roužnouti". Eoužne-li se přece, zavírá čurkovi žalobu, že už prý všecko vyčet' a že tam už nic není, volaje: „Nech toho, už je toho dost, už hlava z toho bolí. Mlč, to není pravda" a pod. Chce utéci, ale Čurka ho chytí a usvědčí, že plýtval všude po cestě moukou, tak že by byli všichni na cestě zahynuli, kdyby jim hospodáři z N. N. (jmenuje hospodáře té obce, kde nocují) nebyli pomoc poskytli.

Český Lid. II. 32