Vida nezbytí odevzdá se Moučka osudu. Rychtář, který se byl za všecky přimlouval, nechce za Moučku ani slova ztratiti. Ví, že vina jeho jest veliká, že na všechny koledníky nasazoval a z jejich neštěstí a výplaty velikou radost měl. Vystoupiv tedy rychtář dí: „Nejmilejší pane hospodáři s panem hejtmanem! Za všecky som prosil, ale za tohohle prosit nebudu." — „Dělejte si tedy se mnou co chcete", odpovídá ve strachu Moučka. „Kop několik by bylo pro něj málo," dí hospodáři. „Muší patnáctkrát do ulice." Učinivše ulici koled-níci vezmou svány a bijí s nimi Moučku, jemuž Čurka svítí, všemožně se mtt vysmívaje. Moučka má jíti ulicí třeba 15kráte, ale jde jen jednou nahoru a dolů a potom prchne. Buď čurka nebo ženské mu otevrou dvéře. Jakoby Moučku chytal, vyběhne s ním i čurka. To když se stane, ohlašuje rychtář: „Nejmilejší pane hospodáři s panem hejtmanem ! Stala se nám tady změna. Zem se otevřela a našeho Moučku s čurkou polapila." „Musíte jít hledat!" káže hejtman koledníkům.

Muzikanti začnou hráti a koledníci obejdou sednici hledajíce Moučku s čurkou. Eychtář pak oznamuje výsledek námahy: „Pane hospodáři spaném hejtmanem! Už sme hory doly sešli, našeho pana Moučku s Čurkou sme nenašli." Nepovolí-li hospodáři, musí jíti hledat po druhé a snad i po třetí, kdy jim řeknou hospodáři: „Musíte si vzít pana hejtmana s sebou." V tom, když rychtář si již po třetí stěžuje, že „hory doly sešli a pana Moučku s čurkou nenašli,' otevrou se dvéře a Čárka nese Moučku na ramenou. Hejtman vzav rákosovou hůlku, o niž se cestou z vesnice do vesnice opírá, „roztočí kolo". Po té začnou hned tančiti a vybírati „do věnečku". To jest: Toncmástr zabodne věneček do stolu, nebo jej položí na talíř a zavádí holky, selky, báby i pasky, s nimiž jednou kolem si zatančí. Ty potom se u stolu jednou otočí kolem jeho ruky a vhodí peníz do věnečku. Jakmile tuto pustil toncmástr, již čeká na ni u stolu jiný koiedník, aby s ní tančil. Tak dojde řada na všecky. Když byli koledníci všecko pokolení ženské „provedli", nechají tančiti „chlapce", t. j. mládence, kteří platí muzikantům. Dříve byla skoro jakási taxa, již bylo ženským do věnečku platiti. Dcerky dávaly po dvacetníku, děvečky po desetníku a pasky po šestáku. Nyní dá každá co chce. — Nechtějí-li holky, aby byl jeden koiedník po druhém vyplácen, položila buď dcera nebo děvečka nebo jiná ženská toho hospodáře, u nějž koledníci noclehovali, prvému koledníkovi, jemuž trest vytrpěti bylo, dřevěný talíř na zad.

Kychtář hned oznamoval: „Nejmilejší pane hospodáři s panem hejtmanem! Stala se nám tady změna. Tomu chlapovi narostl dřevěný talíř. Dřevo na dřevo se bít nemůže." „Nu tak to má odpuštěný," zněla odpověď. Po té" roztočil hejtman kolo, a byl hned věneček, jak bylo svrchu pověděno; ostatní vše odpadávalo. —

Když se všichni ráno zase pomodlili a posilnili snídaní, zavede čurka koledníky na kolo před domem, kde leželi, a rychtář se ptá