která zase na špici tkví nehybně. C i u k a je buď velká dřevěná — hrubá ciuka — určená pro vosnovu, nebo malá rákosová, určená na outek.

Naproti kolečniku, a to naproti špici, postaví se vij ák (b). Jsou to tři řebříčky (nazývají se také perutiny, 1), které jsou v prostředku umístěny ná jedné ose, kolem které se mohou volně otáčeti, mohou se dohromady sraziti nebo od sebe roztáhnouti. Aby při pohybu udržovaly se ve stejné vzdálenosti od sebe, přivazují se šňůrkou. Na obou koncích těchto řebříčků jsou připevněny mečíky, a to dva vždy blíže ke středu, dva blíže k obvodu. Viják nachází se na s t á u c i (2).

Souká se takto: Na viják napne se přadeno. Nit z přadena jdoucí upevní se na ciuku. Pak otáčí se kolem, jež uvádí vřeteno v pohyb, a tak navíjí se nit na ciuky.

Když má tkadlec sasoukáno na ciuky, uchová si malé ciuky pro tkaní; z hrubých pak snová vosnovu. K tomu užívá tří

zcela primitivních přístrojů: s t a t i u k y (čti staťiuky) čili c i v e č-nice, snovadla adesky.

S t a t i u k a (a) skládá se ze tří podlouhlých čtyřhranných tyčí, jež jsou upevněny na podstavci a parallelně provrtány (p. Louda má statiuku v každé tyči se 16 dírkami). Dírkami prostrčí se dráty (1) (dráty nazývají se i v tom případě, když jsou to dřevěné špejhle), jež mohou se volně vytahovati a zastrkovati. Na dráty navlíknou se navité hrubý ciuky (2), na kterých na všech je stejně dlouhá nit.

Sno.vadlo (b) je rovněž tak jednoduché: jsou to dva veliké obdélníky složené ze čtyř tyčí. Uprostřed své šířky jsou provrtány. Otvory těmi prochází svislá osa (tyč), jež upevní se dole do podstavce a nahoře do pevného ložiska. Toto ložisko bývá ve trámu na stropě uprostřed světnice. Oba čtverce přeloží se na této ose přes sebe křížem (pod úhlem 90°) a pak mohou se na své ose volně pohybovati. Na dvě vedlejší svislé tyče snovadla přiváže se silnější pravítko se třemi