tamtud často přináší si cizí názvosloví, jež vštěpuje pak svému okolí, ke tkalcovství naváděn syn otcem od nejútlejšího mládí — připomá-hával mu při snadnější práci, učil se nesnadnější, a tak dědilo se toto řemeslo s pokolení na pokolení. Primitivní toto řemeslo nepřipouštělo velikého pokroku. Hlavní základní pochody zůstaly tytéž a proto také podržely jako součásti nástrojů tkalcovských stará jména slovanská.

Změny týkaly se jen věcí nepodstatných, zdokonalen tu i tam některý přístroj, přidána některá součást. Při těch zajímavo pozorovati, jak přejímají se zároveň s věcí i slova cizí — u nás obyčejně byla německá — jak si je jazyk podle své povahy přizpůsobuje atd. Vedle toho mnohé názvy ukazují přesnadnou tvořivost jazykovou prostého člověka. Mnohé názvy podřízeného významu jsou zcela indi-viduelní, jeden tkadlec nazývá je tak a blízký soused jeho jinak.

P. prof. Gebauer upozornil mne svého času na význam terminologie tkalcovské a povzbuzoval k jejímu sbírání; z tohoto podnětu vznikla naše práce. Uvázali jsme se v práci tu tím ochotněji, čím více moderní rozvětvený průmysl tovární vytlačuje tkalcovské stavy a prosté ty přístroje z našich venkovských chyšek. Vždyť již ne každá vesnice může se honositi svým domácím tkalcem. A kde je, málokde již souká; práci tu vykonávají zaň stroje tovární neb odborní dělníci. Jen kde ještě dělá se plátno z domácí příze, udrženo i toto odvětví.

Názvosloví a práci tkalcovskou sbírali jsme hlavně na dvou místech. O soukání a snování, jakož i o součástech celého stavu poučoval nás p. Fr. Louda, tkadlec v Jívanech u Libuně; půlnik, jak je zde též zobrazen, popisoval nám p. Fr. Hlava, tkadlec ze souaední vesnice Holenic. Měli jsme příležitost seznámiti se s terminologií též jiných krajů, zvláště od příslušníka z Hněvkovic u Ledče a jiného z Jilemnice. Podstatných odchylek jsme tu však nenašli; v čem přece se liší názvosloví našeho kraje od názvosloví oněch krajů, uvádíme na příslušném místě. Doufáme, že i z jiných krajů, kde snad v něčem se terminologie různí, časem se doplní.

Tkadlec, nežli může zasednouti ke stavu, musí si napřed připraviti přízi; musí ji jednak soukat, jednak snovat.

Soukání děje se tímto způsobem: Užívá se při něm kolec-niku1) a vijáku (obr. I.). Kole čni k («) podobá se kolovratu. Je to větší kolo na podstavci upevněné, opatřené rýhou pro šňůru. Na prodlouženém podstavci na druhé straně připevněn jest truhliček (celý přístroj sluje též sukadlo). V jeho stěnách nahoře na přič zasazena je pohyblivá špice (břeteno). Špice končí na zadní straně přeslenem (1), jenž je s ní pevně spojen a má na sobě několik rýh; rýhy ty určeny jsou pro šňůru, jež jde přes přeslen a kolo. Na volnou část špice nastrčí se c i u k a (2),