Srovnejme historicky jednotlivé verse. Z předu patrno, že známe de dosud jen nepatrné drobty látky značně rozšířené. Člení se na tři varianty, nejstarší, jehož typem je Boccaccio, mladší, typický u Abrahama á S Clara a nejmladší v moravských pohádkách. Původ látky dosud určiti nelze. Variant první pohybuje se ještě u Boccaccia na ostří mezi strašidelným a komickým; nabývá pak drasticky komického rázu ve variantu druhém, ač strašidelný živel má dle "Wolfovy verse též schopnost vývoje. Ve variantu třetím svažuje se těžiště již do druhé části, přidané, o potrestání pyšné dámy, a komický živel hýří tím více.

Macháčkova veselohra stojí vůči těmto látkám ve zvláštním poměru novým motivem: pážetem dívky, které se objeví pravým milencem a hlavním pořadatelem směšných výjevů. Ostatní látkou je veselohra nejbližší variantu druhému. Přímý pramen udati na ten čas nelze, třeba však hledati ho v lidovém podání českém nebo v německé literatuře pro lid. Charakteristika nápadníkův i zamilované páže jsou bezpochyby prací Macháčkovou.

Celkové "schéma, jaké se podává ze sebraných dosud povídek, bylo asi, jak na strano následující ukazujeme.

Obsah legendy Zeyerovy jest asi ten: Ubohý, krotký Slovák, Samko, žil osaměle se svojí prabábou, jež znala tajné síly přírody, v odlehlém koutě Tater. Miloval ptáky a nejvíce skřivana, který, jak věděl z vypravování prabábina, byl schopen nejsilnější lásky pro Krista. Divocí jezdci zavraždili Samkovi rodiče. Když mu bylo 15 let, zničili sluhové jeho pána chalupu, upálili prabábu a jeho odvlekli, aby s nešťastnými druhy pracoval na stavbě hradu pánova. Byl všem na posměch, poněvadž mluva jeho byla spíše napodobením ptačích hlasů, než řečí. Když hrad byl dostavěn, vyhnali jej. Přišel do města, kde slavnostně vítali panovníky, vracející se clo Byzancie. V kostele, kam ho vlny lidu s jinými ubožáky zanesly, měl vidění Krista, jenž z monstrance prošel kostelem k nim ubohým.

Starý kněz na kazatelně, vida ubožáky ozářené nadzemským světlem, učinil kázání na slova: „Blaze tomu, jenž kráčí po cestě trnové, neboť dojde ráje!" Samko řídil se těmi slovy a šel z města trním a bodláčím, až došel ku klášteru. Našli jej u dveří omdlelého, zanesli dovnitř a nechali ho tam, aby pracoval v zahradě a nosil dříví.

Samko domníval se, že klášter ten je ráj. V opuštěné kobce našel jednou pohozený dřevěný krucifix, na němž visel Kristus všecek zmučený. Očistil jej, plakal nad ním a nabízel mu ze své misky jídlo. Kristus sklonil se k misce a jedl. Tak dělo se denně. Jednou přijeli hosté, biskupové, mniši vyprávěli jim se smíchem o Samkovi, který myslí, že je v nebi. Šli se naň podívat. Viděli Krista ozářeného na krucifixu, jak pravil právě Samkovi: „Já u tebe, v tvém ráji byl nyní dlouho dosti