hostem, Samko můj, teď budeš u mne hostem ty, v ráji mém, kde zůstaneš na vždy se mnou." Mniši a biskupové shromáždili se kolem Samka, prosili jej, umírajícího, aby orodoval za ně a pochovali jej na druhý den dle přání jeho na křižovatce.

Dle vlastního označení čerpal Zeyer látku svoji ze slovenského lidového podání. Jaké verse užil, nevím. Při studiu pohádek našel jsem několikráte tuto látku v úlomcích, jimž jsem z počátku nepřikládal váhy pokládal je za odštěpky středověké literatury církevní. Proto jsem nyní, bohužel, nucen, přestati na několika málo dokladech, nalezených teprve, dodatečně.

Slovenskou versi jednu zapsala Božena Němcová: ~) Sprosťáček, jenž nebyl ani 2 míle za pecí, a sluje proto Pecko, jest ode všech vysnííván a jmín za blázna. Slyší v kostele o kázání: kdo kráčí cestou trnovou, že přijde do nebe. Odejde trním, kamením, bodláčím až ke klášteru, kde se stane topičem. Myslí, že je v nebi. Obědvá v postranní chodbě, kde visí krucifix dřevěný". Lituje Krista, že je hubený, že mu nedávají jíst a nabízí mu své jídlo.- Kristus se shýbá a jí s jeho misky. Starý vrátný jednou to pozoruje, jak zářící krucifix praví sprosfáčkovi: „Dnes budeš ty u mne na hostině." Sdělí to přeyorovi, ten s mnichy připraví jej k smrti, on ještě týž den skoná.

Jak patrno, shoduje se tato povídka se Zeyerovou co do látky dokonale — až na úvod, jímž rek vyzdvižen na typ utištěných Slováků, a na charakter kněží, kteří ubožáka trpí v klášteře s blahosklonným úsměvem — bezpochyby, aby silněji vynikla zbožná prostota a naivnost rekova, pro niž Kristus se k němu schýlí.

Látka sama však neomezuje se jen na Slovensko. Z Moravy znám na př. dvě verse: jednu z Vladíkova, v okolí Třebíče, zapsanou u Kuldy (III. č. 42, str. 272—274) a druhou u Mikšíčka (I. str. 125—128. vyd. v Národní bibliotéce, díl 86.). Mikšíček neudává naleziště a označuje své „Národní báchorky" jen jako „moravské a slezské"'

Mikšíček: Otec má hloupého syna, Jánka. Jde s ním v osmnácti letech do kostela. Kněz káže, že cesta do nebe je úzká, trním a bodláčím porostlá, cesta do pekla pohodlná a široká. Janek, vraceje se z kostela, řídí se tou radou a škrabe se vedle cesty bodláčím. Přijdou ke krucifixu, a Janek ptá se otce, kdo „pověsil toho člověka na ty roz-cochy?" Otec praví, že židé. Janek stluče prvního žida, kterého potká. Žid žaluje, ale vrchní propustí Jánka, uznávaje, že je blázen. Janek pak jde do světa. Jde pořád bodláčím, přijde ke klášteru, a libuje si, že „člověk v kamenném sudě" dobře mu radil; domnívá se totiž, že došel k nebi. V klášteře jej na noc přijmou, a když pak nechce odejít, dávají mu štípat dříví. Na chodbě v klášteře visí krucifix. Janek lituje Krista, že špatně vypadá a nosí mu svoje jídla. Jídla se ztrácejí a krucifix vypadá lépe. Jednou najde Janek jídla od předešlého dne netknutá. Ptá se_