cukati). U některých stavů má tvar krku housera a sluje houser, s kratším krkem jmenuje se husa. V pacholeti je huha (na obr. č. 12.) pro rej chán a hnízdo pro vratidlo.

V uvedeném článku „České tkalcovství rukodílné" (Č. L. roč. IV. č. 1., str. 39.) spisovatelé tvrdí: „Když jest osnova napjata, vezme se rejchant zase pryč a ukládá se z pravidla do zvláštních zářezů zadních postranic, zvaných kačenkami." Je to tvrzení nesprávné. Rejchanu upotře-huje se pouze, když se navinuje. Do něho skládají se chůdky. Když je vše složeno a upevněno, odkládá se rejchan nahoru na stav nebo za lávku. Do zářezů označených č. 12. nemůže se po napjetí osnovy klásti, poněvadž by tam tkalci překážel. Vkládají-li se niti do hadlafů, říká se výkonu tomu navádět.

Při přezných stavech hází se člunkem rukou, nepohybuje se šnorci. Ve člunku je drát, který se jmenuje duše; na drát ten navléká se cívka. Duše je zastrčena do otvorů, z nichž jeden opatřen jest pérem: avšak drát volně se pohybuje i s cívkou, říká se, že cvaká. Toto cvakání je slyšitelno jen u začátečníků, když dlouho se rozmýšlejí hoditi člunkem. Takovým se říká: „To tak ne, počkej na mné (tak vyslovují) až tam přídu, ale po cem, di tam." Aby se začátečník naučil házeti a chytati člunek, hází jej na prázdno, říká se zdarma (y člunku není cívky). Dělalo-li se široké dílo, bylo třeba dvou pracovníků; u každé strany bylo po tkalci: levák a pravák, jak svědčí slova: „Holá, holá, hej, leváku, házej!" Činky jsou pároví, naberák, rozváděči. Pároví činky bývají svázané provázkem.

Do ozubů kla páčkovy ho kola zapadají dvě klapačky delší a kratší; kolo se otáčí vždy jen o 1/2 zoubku (též říká se paleční kol o). Dolní část bidel pokličky mohou se šroubem buď přiblížiti, buď-oddáliti tak, aby paprsek měl vůli, aby mohl chodit (toto u starých stavů na př. 90 r.). U novějších vykonávají úkol ten šup igle, které jsou vždy vyšší než výška paprsku. Utkané plátno hladí se štrej-cholkou.

Aby přirážením bidla a tím i třením třtin a hadlafů o přízi tato nechlupatěla, přihlazuje se šlichtou (po šlichtování jsou niti jako struny), jinak by niti rozkoudelnatěly, a pod stavem by byla koudel a nádobí by se dusilo. Práce sluje projímání. Po té se osušuje fofrovadlem, jež jest roztažená peří husí peroutky. Jiní podkládají první ráz suchým plátnem, do něhož vlhkosť z nití přechází. Dříve se méně šlichtovalo.

Aby tkadlec věděl, kolik má uděláno, označuje známkami; na .2 lokte 1 známka. V 10 loktech je dvojatá (tuplovaná), značívaly se obyčejně hrudkou.. Brda jsou označena číslicemi od 14—40. Čtou se štrnáční, šesnáční, dvacítní, dvoudvacítní, štyřdvacítní atd. Do štrnáčního je 7 svazků, do štyrycítního 20 svazků. Svazek má 5 chodů, chod 24 niti (vysl. nití), tedy svazek 120 nití. Plátnu podobá se činovatina.